8 C 456/2020-22 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částek s příslušenstvím, uvedených v bodech I. a II. výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že žalovaná s žalobkyní uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru ve výši 53 100 Kč (skládající se z půjčené částky 30 000 Kč a souhrnného poplatku 23 100 Kč, který sestává z úroku ve výši 10 500 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru 6 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek 6 600 Kč), který měl být splácen týdenními splátkami po 885 Kč. Z každé splátky žalované byly dvě třetiny započteny na půjčenou jistinu a jedna třetina na souhrnný poplatek. Žalovaná splácela nepravidelně, takže žalobkyně žalovanou dosud uhrazenou částku ve výši 26 700 Kč vydělila týdenní splátkou 885 Kč a vypočetla tak, že žalovaná se dostala do prodlení, pokud by splácela v předepsaných týdenních splátkách. K zesplatnění zbylého dluhu došlo dne 11. 2. 2020 zasláním předžalobní upomínky. Splatnost pohledávky tak nastala dne 8. 9. 2017 a prodlení ke dni 31. 3. 2018, kdy žalobkyně žádá úrok z prodlení až za dobu od předpokládané splatnosti, tedy od 30. 3. 2018. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud při jednání, z účasti na němž se žalobkyně omluvila a žalovaná se jej nezúčastnila bez omluvy, provedl listinné důkazy navržené žalobkyní a dospěl k následujícím závěrům. 4. Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] [číslo] formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru prokazují, že žalobkyně uvedeného dne poskytla žalované v hotovosti úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit spolu s úrokem 10 500 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 6 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 6 600 Kč, tedy v celkové výši 53 100 Kč, v 60 týdenních splátkách po 885 Kč, přičemž první splátka byla splatná 7 dnů po poskytnutí úvěru. Pro případ řádného nesplácení úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Žalobkyní nebylo tvrzeno a ani prokázáno, jak konkrétně prověřila úvěruschopnost žalované. Doloženo bylo jen prohlášení žalované o jejích příjmech a výdajích, které samo o sobě vzbuzuje pochybnosti, protože žalovaná si bere za značně nevýhodných podmínek úvěr 30 000 Kč za situace, kdy by měla mít použitelný měsíční příjem 22 400 Kč. Není nijak doloženo, zda a jak konkrétně bylo toto prohlášení ověřeno. Stejně tak není doloženo provedení lustrace osoby žalované v registrech SOLUS či NRKI. Podle žalobkynina tvrzení, které je podpořeno žalobkyní předloženým přehledem plateb a které žalovaná nezpochybnila, žalovaná žalobkyni uhradila celkem 26 700 Kč. Více neuhradila předžalobní výzvě navzdory. 5. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že úvěrová smlouva, uzavřená mezi účastnicemi dne [datum], je absolutně neplatná. 6. První důvodem absolutní neplatnosti smlouvy je skutečnost, že žalobkyní nebylo prokázáno, jak prověřila úvěruschopnost žalované ve smyslu § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když absence prověření vede k neplatnosti smlouvy, a to nikoliv pouze relativní, vyslovené soudem k námitce spotřebitele, ale absolutní (k tomu zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020 ve věci [právnická osoba] GK sp. zn. C -679/18 - ECLI:EU:C: 2020, dále například rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 22 Co 221/2019, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 64 Co 252/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). 7. Dalším důvodem neplatnosti úvěrové smlouvy je její rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), který dosahuje intenzity narušující veřejný pořádek, a to s ohledem na výši plateb, které má žalovaná platit, a s ohledem na sankce, které jí při neplacení hrozí. Za úvěr ve výši 30 000 Kč má žalovaná za 60 týdnů (tedy za přibližně 1 rok a 2 měsíce) uhradit úrok 10 500 Kč spolu s poplatkem„ za zpracování a doručení úvěru“ 6 000 Kč, což není nic jiného, než pod jiným názvem skrytá další část úroku. Žalovaná tak má uhradit na úroku celkem 16 500 Kč (cca 48 % ročně), přičemž navíc je stíhána smluvní pokutou 0,1 % denně (tedy 36,5 %) v případě, že nehradí dluh včas. Protože se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné (k povinnosti soudu ve spotřebitelských právních vztazích dovozovat absolutní neplatnosti nepovolených ujednání blíže výklad článku 6 odst. 1 směrnice 93/13/ o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách v rozsudku Soudního dvora Evropské unie C -618/10, CELEX: 62010CA0618). 8. Smluvní vztah, který měl vyplývat z úvěrové smlouvy mezi účastnicemi, neexistuje, protože smlouva je absolutně neplatná. Žalobkyně má proto právo dle § 2991 OZ právo na vrácení bezdůvodné obohacení, jehož se od ní dostalo žalované. Protože žalobkyně žalované poskytla 30 000 Kč a žalovaná jí uhradila 26 700 Kč, uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni zbytek bezdůvodného obohacení, a to včetně úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu zamítl. 9. Ve věci měl větší úspěch žalovaná, podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“), jí proto vůči žalobkyni vzniklo právo na náhrad poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaná však v tomto řízení byla zcela pasivní, žádné náklady řízení jí nevznikly, a soud proto rozhodl, že účastnice vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení nemají.