10 C 367/2021-22 — Okresní soud v Chebu

1. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku podle § 202 odst. 2 z.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“) není odvolání přípustné, v odůvodnění rozsudku soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci (§ 157 odst. 4 OSŘ). 2. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky s příslušenstvím uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované, když žalované byla právním předchůdcem žalobkyně poskytnuta dne 10. 2. 2018 částka ve výši 15 000 Kč v hotovosti bez právního titulu. Žalobkyně se touto žalobou domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve zbývající výši 1 786,52 Kč spolu se zákonným příslušenstvím. 3. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila. 4. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 5. Soudem byl zjištěn následující skutkový stav: Dne 10. 2. 2018 uzavřel původní věřitel s žalovanou smlouvu nazvanou jako Smlouva o úvěru [číslo] podle níž žalované poskytl částku 15 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti při uzavírání smlouvy a kterou se zavázala věřiteli splatit formou 14 měsíčních splátek po 1 948 Kč, a to spolu s úroky a poplatky. Okresní soud v Chebu dne 9. dubna 2021 rozhodl rozsudkem č.j. 9 C 163/2020-46, jímž rozhodl tak, že se jednalo o neplatnou smlouvu a přiznal žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení na jistině částku 13 213,48 Kč, neboť sama žalovaná k upřesnění soudu uvedla, že tuto částku na jistině požaduje a z této se dlužná částka skládá. Krajský soud v Plzni pod č.j. 64 Co 158/2021-77 a to dne 20. 7. 2021 vyslovil svůj právní názor v tom směru, že smlouva není jako celek neplatná pro rozpor s dobrými mravy a v odůvodnění opět uvedl, že žalované byla poskytnuta jako úvěr částka 15 000 Kč a k doplnění žalobkyně jí byla správně přiznána částka 13 213,48 Kč. Povinnost tvrdit a povinnost prokázat, že došlo k zaplacení, resp. že je zde jiná skutečnost, kvůli níž pohledávka, uplatněná žalobkyní neexistuje, leží ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a), b) OSŘ a § 120 odst. 1 OSŘ na žalované. Žalovaná však ani jednu z těchto povinností nesplnila. Žalovaná nijak nerozporovala, že ve výroku uvedenou částku nezaplatila. <i>6. Podle § 2991 odst. 1 z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ ObčZ“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 7. Vzniklý právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou posoudil soud jako vztah vyplývající z § 2991 a násl. ObčZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku dne 10. 2. 2018 ve výši 15 000 Kč, vzhledem k tomu, že žalobkyně z této částky uplatňovala ve spise sp. zn. 9 C 163/2020 pouze částku 13 213,48 Kč, tato jí byla přiznána, tak nyní má nárok na částku 1 786,52 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení a žalobkyni vzniklo právo žádat po žalované od prvního dne prodlení úroky z prodlení dle § 1968 a násl. ObčZ; výše úroků z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a rozhodnutí České národní banky o stanovení repo sazby a je odpovídající výši, kterou žalobkyně požadovala. Z výše uvedených důvodů soud proto žalobě co do výroku I. vyhověl. 8. Výrokem II. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud o náhradě nákladů řízení rozhoduje vždy ad hoc, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé souzené věci. Soud je toho názoru, že u neúčelných nákladů právo na náhradu vůbec nevzniká. V dané věci se nejednalo o účelné uplatňování práva (viz výše uvedené odůvodnění), když sám právní zástupce žalobkyně soudu sdělil, že„ v předcházejícím řízení nepožadoval uhradit vyšší částku z důvodu obchodního rozhodnutí“. Je samozřejmě zcela na rozhodnutí žalobkyně, zda-li a v jakém rozsahu bude požadovat svoji pohledávku, na soudu však následně je, aby posoudil účelnost vynaložených nákladů. Rozsah náhrady je tedy omezen účelností vynaložených nákladů, a tuto účelnost soud v dané věci neshledal, když dle jeho názoru se jedná o zjevnou nehospodárnost nákladů. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.