10 C 427/2022-14 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora ve výroku I. a II. tohoto rozsudku uvedené částky s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 2. 11. 2018 k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo]. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 24 139 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 7 352 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 10 178 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 609 K. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 3 008 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 5. 2020 Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 20. 2. 2020. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 28. 1. 2022. 2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku 30 000 Kč v hotovosti před podpisem smluv. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] dne 2. 11. 2018 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tyto smlouvy jsou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila dostatečně úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za vadná však považuje soud ve smlouvě ujednání o výši úroku v částce 7 352 Kč, administrativního poplatku v částce 10 178 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 609 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 18 měsíců zavázal společně s úrokem a poplatky na poskytnutou jistinu ve výši 24 139 Kč zaplatit celkem částku 54 139 Kč, tedy jistinu navýšenou o 80 %. Pokud se jedná o administrativní poplatek ve výši 10 178 Kč je třeba uvést, že obchodní praxe akceptuje zpravidla zvláštní poplatek za rezervaci finančních prostředků, nicméně jeho obvyklá výše se pohybuje mezi 1- 2 % takto rezervovaných finančních prostředků. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatek ve výši 34 % čerpané jistiny úvěru, pak je zřejmé, že naprostá většina poplatku neslouží k úhradě nákladů za poskytnutí úvěru. V případě tohoto„ poplatku“, shodně pak odměny za hotovostní inkaso splátek, tedy nejde o nic jiného než o formu úroku z úvěru. Ve smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 29 % ročně a RPSN 128,22 %, společně s poplatky a úroky se však reálně jednalo o úročení cca 80 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smluv, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouvy nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byly porušeny právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že smlouva je právním jednáním, které se příčí dobrým mravům a tedy jednáním neplatným. 4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku celkem ve výši 30 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradila již částku 23 010 Kč, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení částky 6 990 Kč. Výrokem I. tak soud žalobě co do částky 6 990 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 5. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na vyplacenou částku a dále s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 6. Výrokem III. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, když procesně úspěšnější byl žalovaný. Na straně žalovaného však soud žádné náklady neshledal a žalovaný žádné ani neuplatňoval.