12 C 100/2022-25 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel se žalobkyní smlouvu o zápůjčce, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému částku 2 500 Kč, a to na bankovní účet číslo [bankovní účet] dne [datum], přičemž žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku včetně poplatku ve výši 813 Kč vrátit nejpozději do [datum], což neučinil. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny včetně poplatku ve výši 3 313 Kč, a dále účelně vynaložených nákladů souvisejících s prodlením za písemné výzvy ze dne 21. 6. 2018 a ze dne 6. 7. 2018 dle čl. 2 smlouvy v celkové výši 2 500 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že z bankovního účtu vedeného na název žalobkyně byla odeslána částka 2 500 Kč dne 22. 4. 2018 na bankovní účet číslo [bankovní účet] vedený na jméno žalovaného, který je majitelem a disponentem tohoto bankovního účtu. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce dne [datum] ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku v částce 813 Kč, když výše poplatku dosahuje u závazku splatného ve lhůtě jednoho měsíce 32,5 % jistiny zápůjčky, RPSN činila 2 974 %, dále čl. 2 smlouvy, v němž je sjednáno, že v případě prodlení žalovaného se splacením zápůjčky dosud vyúčtované poplatky přirůstají k jistině zápůjčky, dále sjednání smluvní pokuty ve výši 15 % zápůjčky a poplatku v případě porušení informační povinnosti o tom, že klient nebude schopen uhradit zápůjčku řádně a včas, dále sjednání smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně v případě prodlení s úhradou závazků, stejně jako výši nákladů za písemné upomínky v částce 500 Kč za každou z výzev s tím, že maximální počet výzev je pět. Pokud přitom žalobkyně určuje v případě prodlení žalovaného s plněním poplatek ve výši 813 Kč, tedy v rozsahu 32,5 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě tohoto„ poplatku“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 390 % ročně (32,5 % měsíčně), v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Sjednání takto neúměrně vysokého úroku přitom nemůže být odůvodněno („ ospravedlněno“) ani krátkodobou splatností zápůjčky v délce trvání jednoho měsíce. Je sice pravdou, že v případě řádného plnění žalovaným ve lhůtě splatnosti, tento nebyl povinen poplatek hradit, nicméně neúměrná výše tohoto poplatku za situace, kdy se žalovaný dostane do prodlení s plněním, stejně jako sjednání dalších sankcí v podobě smluvních pokut, svědčí spíše o jistém„ kalkulování“ žalobkyně s tím, že žalovaný poruší povinnost řádně a včas plnit, a pro tento případ žalobkyně bude nárokovat jednak poplatek, jednak další nároky v podobě smluvní pokuty či nákladů za zaslané výzvy. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 390 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47. 4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 2 500 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 2 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 23. 5. 2018 do zaplacení, když v této době byl žalovaný prokazatelně v prodlení s úhradou. 5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v poplatku, účelně vynaložených nákladech na odeslané upomínky a smluvní pokuty, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné. 6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného byl obdobný, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.