12 C 13/2022-19 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalovanému vydání rozhodnutí, kterým by mu soud uložil povinnost zaplatit částku, uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný porušil přepravní podmínky [anonymizována dvě slova] pro veřejnou [anonymizováno] osobní přepravu, když žalovaný neuhradil jízdné a přirážku k jízdnému v žalované výši, a to při jízdě ve vlaku [anonymizováno] mezi stanicemi [obec] a [obec] dne 29. 8. 2016 [právnická osoba] postoupena smlouvou [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a následně smlouvou ze dne [datum] žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. Podle § 157 odst. 4 OSŘ v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Bylo prokázáno, že žalovaný cestoval dne 29. 8. 2016 vlakem [právnická osoba] [číslo] bez platné jízdenky na trase [obec] - [obec], za což mu bylo předepsáno průvodčím k úhradě jízdné 29 Kč a přirážka 1 000 Kč, jejíž oprávněnost má soud za prokázanou ze Smluvních přepravních podmínek pro veřejnou drážní osobní přepravu. Povinnost tvrzení stanovená § 101 odst. 1 písm. a) OSŘ a povinnost důkazní stanovená § 120 odst. 1 OSŘ ohledně zaplacení jízdného, přirážky, případně o jiných skutečnostech, které zčásti nebo zcela vyvracejí oprávněnost žalobou uplatněného nároku, leží na žalovaném, který však žádnou z těchto povinností nesplnil. Soud proto žalobě dle § 2550 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“), dle § 37 odst. 5 písm. b), odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, a vyhlášky č. 175/2000 Sb. vyhověl a přiznal žalobkyni i právo na úroky z prodlení to dle § 1970 ObčZ, když žalobkyně požadovala úroky z prodlení ve výši, která odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pohledávka právního předchůdce žalobkyně byla postoupena žalobkyni. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí dle § 142 odst. l OSŘ vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, a to soudního poplatku 400 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), odměny advokáta za 2,5 úkonu právní služby (celé úkony za převzetí věci a žalobu, půl úkonu za předžalobní výzvu prostou, když k posílání výzvy s právním rozborem nebylo žádného důvodu a nejde o účelně vynaložený náklad) po 200 Kč dle § 14b odst. 1 AT s omezením dle § 14b odst. 4 AT ve výši 500 Kč a 3 náhrad hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT. Advokát žalobkyně je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto žalobkyni ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21 % z odměny advokáta a náhrady hotových výdajů s výjimkou soudního poplatku, jehož úhrada je osobní povinností žalobkyně. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.