12 C 354/2022-50 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] se [právnická osoba] credit s.r.o. (dále též jako„ věřitel“) smlouvu o úvěru [číslo] ve znění dodatku úvěrové smlouvy, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 3 500 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně poplatku za poskytnutí úvěru sestávajícího z kapitalizované úplaty za poskytnutí úvěru a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 849,28 Kč nejpozději do 15. 9. 2020, což dosud neučinil. Pohledávka věřitele ze shora uvedené smlouvy za žalovaným byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 3 500 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 849,28 Kč, smluvního úroku ve výši 1 260 Kč ve výši 36 % ročně z částky 3 500 Kč od 16. 9. 2020 do 16. 9. 2021, poplatků za odeslání upomínek ve výši 500 Kč, když součet poplatku ve výši 849,28 Kč, smluvního úroku ve výši 1 260 Kč a poplatků za odeslání upomínek ve výši 500 Kč, tedy částku 2 609,28 Kč označila žalobkyně za kapitalizovaný úrok, dále se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty dle čl. VIII. odst. 1 písm. d) smlouvy ve výši 0,1 % denně z částky 3 500 Kč za období od 16. 9. 2020 do 29. 10. 2020 ve výši 152,22 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení v zákonné výši z jistiny ve výši 3 500 Kč od 16. 9. 2020 do 29. 10. 2021 v částce 322,77 Kč a dále plynoucího úroku z prodlení od 13. 11. 2021 do zaplacení. 2. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku 3 500 Kč na bankovní účet číslo [bankovní účet]. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo FCB88/171237 dne 24. 3. 2020 ve znění dodatku ze dne [datum] ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku v částce 745,72 Kč ve spojení s úrokem v částce 103,56 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 30 dnů zavázal uhradit jistinu ve výši 3 500 Kč včetně úroku a poplatku v celkové částce 849,28 Kč, představující úrok 300 % ročně. Mimo to byly ve smlouvě sjednány následky prodlení se splácením ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení, či povinnost náhrady účelně vynaložených nákladů dle bodu 4. Sazebníku, a to poplatek za odeslání doporučené upomínky 500 Kč, administrativní náklady na přípravu podkladů pro inkasní agenturu ve výši 1 500 Kč, náklady na vymáhání prostřednictvím inkasní agentury 2 000 Kč, inspektorský výjezd 500 Kč - 1300 Kč. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně sjednala se žalovaným povinnost hradit na poskytnutou jistinu 3 500 Kč se splatností třicet dnů poplatek ve výši 745,72 Kč, je třeba tento považovat taktéž za sjednaný úrok. V dané smlouvě byl tak pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 300 % ročně (na poskytnutou jistinu 3 500 Kč se žalovaný zavázal hradit celkem částku 849,28 Kč), v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Je přitom nerozhodné, že se jednalo o krátkodobě poskytnutý úvěr se splatností v délce jednoho měsíce. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 300 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47. 3. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 3 500 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 3 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od [datum] do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně k zaplacení obsažené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], odeslané téhož dne, v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do deseti dnů od doručení výzvy, v prodlení s plněním. 4. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaném poplatku, úrocích, smluvní pokutě, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné. 5. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu každého z účastníků byl obdobný, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.