12 C 438/2022-66 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel se žalobkyní distančně smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěrové prostředky v celkové výši 19 250 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit v minimálních měsíčních splátkách, která činí 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však ve výši 300 Kč. Dále se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny, tj. 3 850 Kč (na náklady zpracování, vyhodnocení a schválení žádosti o úvěr a na zajištění zdrojů peněžních prostředků), který se stával součástí jistiny. Dále se žalovaný zavázal hradit žalobkyni úrok ve výši 20 % měsíčně a v případě zesplatnění úvěru pak namísto toho úrok ve výši 15 % ročně, přičemž úrok se stával součástí jistiny a jeho celková výše činí 36 376 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek strany sjednaly též smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každých započatých 30 dní prodlení a jen po dobu 90 dní prodlení. Také smluvní pokuta se dle ujednání stran stávala součástí jistiny a byla uplatněna ve výši 605 Kč. Žalovaný dosud na závazek uhradil částku v celkové výši 40 272 Kč, když tato částka byla započtena na úhradu pohledávek žalobkyně v pořadí smluvní pokuta, úroky z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky, úroky z úvěru, poplatky za čerpání úvěru, jistiny úvěru. Zbývající dlužnou částku ve výši 19 809 Kč žalovaný dosud neuhradil. 2. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně v řízení prokázala, že na bankovní účet číslo [bankovní účet] vyplatila žalovanému v období od 23. 6. 2020 do 29. 9. 2021 celkem částku 19 250 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání dle čl. 5 a dle čl. 6 úvěrové smlouvy o výši poplatku za čerpání úvěru a o výši úroku z úvěru. Pokud se jedná o poplatek za čerpání úvěru, který dle úvěrové smlouvy sloužil k úhradě nákladů žalobkyně„ souvisejících se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti o úvěr a dále se zajištěním zdrojů peněžních prostředků“, je třeba uvést, že obchodní praxe akceptuje zpravidla zvláštní poplatek za rezervaci finančních prostředků, nicméně jeho obvyklá výše se pohybuje mezi 1- 2 % takto rezervovaných finančních prostředků. Pokud žalobkyně určuje poplatek ve výši 20 % čerpané jistiny úvěru, pak je zřejmé, že naprostá většina poplatku neslouží k úhradě nákladů na„ zpracování, vyhodnocení, přijetí a schválení žádosti o úvěr“. V případě těchto„ nákladů“ nejde o nic jiného než o formu úroku z úvěru. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 20 % měsíčně, tedy 240 % ročně, a to v červnu 2019, tedy v době, kdy dle se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 240 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se v čl. 6 sjednává automatické zesplatnění pro případ prodlení žalovaného se splacením dluhu či jeho části po dobu delší než dva měsíce. Dále se v čl. 5 sjednává, že poplatek za čerpání se stává součástí jistiny, stejně jako v čl. 6 se sjednává, že úrok se stává součástí jistiny, stejně jako v čl. 6 se sjednává, že smluvní pokuta se stává součástí jistiny. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. 3. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Na žalobkyní vyplacenou částku v celkové výši 19 250 Kč však žalovaný dle žalobkyní uvedených tvrzení dosud uhradil částku v celkové výši 40 272 Kč, která zcela pokrývá žalobkyní vyplacenou částku (a i v případně, že by soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pouze ve vztahu ke sjednané výši úrokové sazby, by pokryla i obvyklé úroky dle ust. § 1802 OZ za dobu poskytnutí úvěru žalovanému). Soud tak žalobu jako zcela nedůvodnou výrokem I. zamítl. 4. Výrokem II. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle zásady úspěchu ve věci. Vzhledem k tomu, že v řízení byl plně procesně úspěšný žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.