15 C 111/2021-22 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 3. února 2021, na zaplacení částek 1 363 Kč a 94 Kč. Částka 1 363 Kč představovala nedoplatek pojistného za dobu od 10. dubna do 26. května 2020 ve výši 1 063 Kč a poplatek za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné s upozorněním na možný zánik pojištění v částce 300 Kč. Částka 94 Kč pak představovala úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné částky počítaný ode dne následujícího po splatnosti dlužného pojistného do dne podání žaloby, tj. od 27. května 2020 do 3. února 2021. Podle tvrzení žalobkyně uzavřely účastnice v neuvedený den pojistnou smlouvu v písemné formě, podpisem vyplněného formuláře pojistného produktu, který je označen [číslo] s počátkem pojištění od 10. ledna 2020. Jednalo se o pojištění vozidla tovární značky [značka a typ automobilu], [anonymizována dvě slova], [registrační značka], kdy předmětem smlouvy bylo [název pojistného produktu] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Sjednáno bylo první pojistné ve výši 2 103 Kč, které bylo splatné vždy první den kvartálního pojistného období. Pojištění zaniklo ke dni 26. května 2020 pro neplacení. Žalovaná dlužné pojistné neuhradila. K poplatku 300 Kč pak žalobkyně uvedla, že byl mezi účastnicemi sjednán a mělo se jednat o paušalizované náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného. Oprávněnost nároku na sjednaný poplatek přitom žalobkyně dovozovala ze smluvního ujednání účastnic, že pokud nebylo pojistné zaplaceno řádně a včas, je žalobkyně oprávněna požadovat vedle dlužného pojistného rovněž úrok z prodlení, náklady spojené s předčasným ukončením smlouvy a náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného, které jsou paušalizovány právě sjednanými poplatky. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K jednání nařízenému na den 10 ledna tr. se nedostavila žádná z účastnic, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila. 3. Předně je třeba uvést, že rozsah žalobních tvrzení byl minimální proto, aby soud byl vůbec schopen žalobu věcně projednat. Žalobkyně jednak neuvedla v podstatě žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné hodnotit sjednanou smlouvu jako pojistnou. Nesdělila totiž, co bylo předmětem smluveného závazku tak, aby bylo možné shodně s ní učinit právní hodnocení o uzavření pojistné smlouvy. Přívlastek pojistná je výsledkem právního posouzení, kdy je konkrétní ujednání podřazeno pod zákonem stanovený typ smlouvy. Z obchodního označení a právního hodnocení o tom, že předmětem ujednání mělo být pojištění vozidla (což nakonec z písemné smlouvy ani nevyplývalo; viz níže) nelze pochopitelně zjistit, na základě jakých skutečností (nahodilé události) by mělo být poskytnuto pojistné plnění. Jen z toho, že žalobkyně označila žalovanou jako pojistníka a sebe za pojistitele (což je ovšem opět jen právní hodnocení) lze usoudit, že to měla být právě žalovaná, kdo se měl ve smlouvě zřejmě zavázal platit žalované pojistné žalobkyni. Žalobkyně totiž tvrdila pouze to, že pojistné (odpovídající žalované jistině) mělo být sjednáno a mělo náležet žalobkyni. Podstatné pro rozhodnutí tak bylo, zda se ve smlouvě žalovaná skutečně zavázala žalobkyni cokoli platit podle žalobkyní specifikovaného smluvního ujednání. 4. Ohledně žalovaných poplatků by se na jednu stranu mohlo jevilo, že by se jedná o poplatky, tedy o sjednané plnění v konkrétní výši. Na druhé straně ovšem lze také žalobní tvrzení vyložit tak, že by mohlo jít o náklady spojené s uplatněním pohledávky na placení pojistného (přesněji žalované jistiny), jejichž náhrada mohla být sjednána v paušální výši. Ani jedna tato možná skutková verze však nebyla beze zbytku vysvětlena. 5. Zcela rozporné pak bylo tvrzení o běhu úroku z prodlení. Ten měl být žalován ode dne následujícího po splatnosti dlužného pojistného. Právní hodnocení o splatnosti pojistného za pojistné období bylo žalobkyní vztaženo vždy k výročnímu dni pojištění s odkazem na zákonem stanovenou lhůtu. Pojistné za období od 10. dubna 2020 tedy mělo být placeno do 10. dubna 2020. Přesto je úrok z prodlení žalován až od 27. května 2020, tedy po žalobkyní hodnoceném zániku pojištění. 6. Překleneme-li se přes tyto rozpory žalobních tvrzení a jejich právní hodnocení, které soudu umožňuje výklad ustanovení § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“) podle nějž soud není vázán právním hodnocením, nýbrž jen skutkovým vymezením žaloby, je zřejmé, že žalobkyně se zřejmě domáhala zaplacení sjednaného plnění, k nimž lze přiřadit také poplatky, se zákonným příslušenstvím. Netvrdila totiž nic o konkrétních (hmotněprávních) nákladech, jež by jí v souvislosti s uplatněním nároku na pojistné vznikly a ohledně částky 300 Kč tudíž nejde o příslušenství pohledávky ve smyslu § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Vždy by se tedy mělo jednat o plnění peněžité povinnosti, k níž se žalovaná měla zavázat v písemné smlouvě účastnic. Bez ohledu na to, zda je možné skutková tvrzení podřadit pod právní režim nároku na pojistné podle § 2758 a násl. OZ, nebo se jednalo o smlouvu zákonem typově neupravenou, pramenila by platební povinnost žalované ze zásady: smlouvy zavazují (pacta sund servanda), vyjádřené pozitivně v § 1759 věta první OZ. 7. Na základě dokazování pak soud zjistil, že mezi účastnicemi byla sjednána smlouva, která obsahovala ujednání o pojištění, avšak odpovědnosti za újmu způsobenou provozem uváděného vozidla a asistenčních služeb, tedy nikoli vozidla samotného. Za uváděné pojistné období bylo sjednáno uváděné pojistné, které se žalovaná zavázala platit. Soud však nezjistil, že by ve smlouvě byla sjednána povinnost žalované platit žalobkyni poplatek 300 Kč, nebo jakoukoli náhradu výdajů v této výši. 8. Soud dále vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná nezaplatila žalované pojistné, poplatek, ani žalovaný úrok z prodlení, když žalovaná v tomto směru neuváděla tvrzení o případném opaku, ačkoli jí tuto povinnost předepisuje § 101 odst. 1 OSŘ. 9. Shora uvedené ujednání účastníků hodnotí soud souladně s žalobkyní jako pojistnou smlouvu. Její režim se ve vztahu k pojištění odpovědnosti řídil primárně ustanoveními § 3 a násl. zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) (dále jen„ ZPOPV“) a ohledně dalšího pojištění a ve věcech tímto zákonem neupravených ustanoveními § 2758 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Z dané smlouvy byla žalobkyně povinna vyplatit pojistnou částku oprávněné osobě v případě pojistné události. Žalovaná byla pak povinna hradit pojistné za pojištění odpovědnosti do konce kalendářního měsíce, v něž pojištění zaniklo, a to v souladu s § 13 odst. 2 ZPOPV a pojistné za ostatní pojištění za dobu, kdy pojištění trvalo v souladu s § 2782 odst. 1 OZ. Doba pro placení pojistného první den pojistného období byla určena § 2783 odst. 2 OZ. 10. Pojištění trvalo také v době, za kterou se žalobkyně domáhala zaplacení pojistného. Její nárok na zaplacení pojistného za žalovanou dobu trvání pojištění v uváděném období v poměrné výši 1 063 Kč je tedy důvodný. Protože se žalovaná dostala do prodlení s plněním tohoto peněžitého závazku, má žalobkyně právo nejen na zaplacení nedoplatku pojistného, ale také na úhradu úroku z prodlení z této částky za požadované období podle § 1970 odst. 2 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě výrokem I. vyhověl i v tomto rozsahu, tj. i ve vztahu k částce 73,68 Kč, představující tento úrok z prodlení z částky 1 063 Kč za žalované úročené období. Lhůta pro splnění uložené povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. 11. Ve zbytku nebylo možné uvažovat o platební povinnosti žalované, pokud byla hodnocena jako poplatek. Sjednání takové povinnosti totiž soud po dokazování nezjistil. Stejný závěr dopadá i na případ, kdy by měly být náklady na vymáhání pohledávky (jako hmotněprávní příslušenství ve smyslu § 513 OZ) nahrazovány paušálně, tedy bez ohledu na skutečnou výši nákladů. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 25 Cdo 3476/2008, (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na: http://www.nsoud.cz) který se stejným výsledkem posoudil nárok na náhradu nákladů za řešení škodné události. Soud proto pro neunesení důkazního břemene (§ 120 odst. 1 OSŘ) žalobu v této části výrokem II. zamítl. Protože nebylo zjištěno prodlení žalované s placením této částky, byl stejným výrokem zamítnut také úrok z prodlení ve zbývající části 20,32 Kč. 12. O náhradě nákladů soud rozhodl výrokem III. v souladu s § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. V daném případě měla žalobkyně procesní úspěch ve vztahu k částce 1 063 Kč s úrokem z prodlení a žalovaná byla procesně úspěšná v částce 300 Kč s úrokem z prodlení. Míra