15 C 163/2022-21 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 24. března 2022, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 17 871,37 Kč, jakožto nevráceného úvěru (žalobkyní označeno jako nesplacená jistina) 12 000 Kč a smluvní pokuty 5 871,37 Kč, počítané v poměru 0,1 % denně ze zůstatku jistiny a poplatku za poskytnutí úvěru v období od 15. srpna 2020 do 29. dubna 2021. Stejnou žalobou se dále domáhala zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 771,20 Kč, náhrady za náklady na vymožení pohledávky a náhrady za účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 839 Kč za odeslání dopisu (39 Kč) s výzvou k úhradě a za osobní návštěvu (2 návštěvy po 217 Kč) a smluvně sjednané příslušenství pohledávky pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru (366 Kč), úroku za poskytnutí úvěru ve výši 2 219,84 Kč, počítaného z nesplacené jistiny za období od 20. července 2020 do 5. ledna 2021 a úroku z prodlení v zákonné výši z poskytnutého úvěru za období od 15. srpna 2020 do 17. srpna 2021 v částce 995,42 Kč a dále v poměrné výši podle výroku I. Platební povinnosti žalovaného dovozovala žalobkyně ze smlouvy o úvěru č. [číslo], uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen„ úvěrující“). Na základě této smlouvy měla úvěrující poskytnout žalovanému úvěr 12 000 Kč, který se měl žalovaný zavázat do 14. srpna 2020 vrátit a zaplatit poplatek 10 771,20 Kč a úrok. V případě prodlení žalovaného s placením sjednaných plateb byla v čl. [číslo]. smlouvy ujednána také smluvní pokuta. Smlouva měla být uzavřena po registraci žalovaného na internetových stránkách úvěrující, kde žalovaný sdělil své osobní údaje, číslo účtu pro poukázání úvěru a přijal navrhované znění smlouvy vložením unikátního kódu, který mu měl být zaslán. Úvěrové peníze měl žalovaný obdržet po přijetí úvěrující zasláním na bankovní účet. Žalovaný podle smlouvy neplnil a nezaplatil úvěrující nic. Žalované pohledávky byly následně postoupeny žalobkyni na základě smlouvy ze dne [datum]. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 30. prosince 2022. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze strana žalující svou neúčast předem omluvila. Protože žalovaný neuznal žalovaný nárok, neučinil nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a protože elektronický platební rozkaz, jímž bylo původně žalobě zdejším soudem vyhověno, byl jako nepravomocný zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne 22. dubna 2022, č. j. EPR 78075/2022-8, bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 OSŘ totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. Soud však na základě provedeného dokazování nedospěl ke zjištění, že by k tvrzenému ujednání mezi úvěrující a žalovaným došlo. Obsah žalobkyní k důkazu označené a předložené (zjevně) písemné smlouvy o úvěru měl být podle žalobních tvrzení stvrzen žalovaným nikoli vlastnoručním podpisem, nýbrž číselným kódem. Bylo proto nejprve nutné zjistit, zda žalovaný takovým kódem disponoval a zda jej právě on vložil do textu smlouvy v místě podpisové doložky. Ve vztahu k tomuto konkrétnímu tvrzení – odeslání kódu žalovanému a jeho následného jednání, ovšem žalobkyně žádný významný důkaz neoznačila. Smlouva o úvěru (budeme-li jí takto souladně s žalobkyní právně hodnotit) nemusí být písemná, a proto její písemný text nemusí být podepsán oběma smluvními stranami. Z žádného žalobkyní označeného důkazu se ovšem nepodávalo, nebo podávat nemohlo, že by žalovaný potvrzoval vůli, být vázán právě zmíněným písemným ujednáním. Soud proto nemohl z žalobkyní označených důkazních prostředků zjistit, že by žalovaný takové jednání ve vztahu k úvěrující učinil. Ostatní žalobkyní označené důkazy (důkazní prostředky) totiž tvrzené ujednání také z podstaty věci prokázat nemohly. Zbývalo zjistit, zda byly žalovanému poskytnuty vůbec nějaké peníze, označované žalobkyní jako úvěr. K tomu žalobkyně označila výpis bankovního účtu. Údaj o transakci přirozeně neprokazuje sjednání tvrzené smlouvy, nýbrž jen její možný následek. Jde ovšem také o možný následek nekonečné množiny jiných příčin. Přesto, pokud by nebyla příčina tvrzeného následku objasněna, bylo by možné při prokázání předání peněz uvažovat o obohacení, jež by se žalovaného bez důvodu dostalo a jež by tedy byl povinen vydat. Jediný výpis bankovního účtu, který soud v přílohách návrhu žalobkyně zjistil, byl obsažen v datovém soboru s názvem [název datového souboru]. Z této písemnosti však bylo možné zjistit jen to, že z určitého účtu byla ve prospěch jiného určitého účtu odepsána částka, odpovídající tvrzenému úvěru. Že by ovšem disponentem (vlastníkem) jednoho z účtů byl kdokoli z tvrzených účastníků smluvního vztahu, natož že by se tak dělo právě v důsledku tvrzeného ujednání, se z této písemnosti nepodávalo. Nebylo tedy zjištěno, že by to byl právě žalovaný, kdo měl úvěrující sdělit platební údaje pro převod žalované částky 12 000 Kč, ale ani to, že by se předmětná částka vůbec k žalovanému dostala. Obdobně soud hodnotil i žalobu na placení poplatku, smluvní pokuty a úroku. Ani ve vztahu k nim nebylo zjištěno sjednání této povinnosti s žalovaným, neboť to mělo být součástí stejné smlouvy, jako ujednání o poskytnutí úvěrových peněz. Nárok na placení náhrady nákladů a úroku z prodlení, ale i smluvní pokuty, pak nevznikl proto, že nebylo zjištěno prodlení žalovaného s placením peněžitého dluhu (a tedy ani porušení smluvní povinnosti) ve smyslu §§ 1968 a 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V souvislosti s označením důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno důkazní, týkající se pozitivní skutečnosti (zde sjednání smlouvy a předání úvěru) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovaného, po němž nelze požadovat, aby byť jen tvrdil, že žádnou smlouvu s úvěrující nesjednal. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách: http://www.nsoud.cz). Opačný přístup, tj. přitakání tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) v podstatě jakéhokoli peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem s patřičným procesním poučením (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobkyně (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. Na základě výše uvedeného skutkového zjištění a jeho právního hodnocení proto soud výrokem I. žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene (sjednání smlouvy a předání úvěrových peněz). Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.