15 C 229/2021-17 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 8. dubna 2021, na zaplacení nedoplatku pojistného 1 259 Kč a příslušenství podle výroku I. Žalobkyně k odůvodnění žaloby právně hodnotila, že uzavřela s žalovaným dne [datum] pojistnou smlouvu [číslo] jejímž předmětem bylo pojištění [název pojistného produktu] [anonymizováno]. Pojištění vzniklo ke dni [datum]. Žalovaný se v pojistné smlouvě měl zavázat k pravidelným splátkám pojistného, a to měsíčně, vždy k datu splatnosti. Jejich výši a periodicitu stanovily strany dohodou obsaženou v pojistné smlouvě. Žalovaný však nehradil předepsané splátky pojistného pravidelně a v plné výši. Poslední splátku pojistného ve výši 325 Kč měl žalovaný uhradit dne 14. února 2020. Ode dne vzniku pojištění do dne jeho zrušení 11. května 2020 bylo žalovanému předepsáno na pojistném uhradit celkem 1 909 Kč. Ze strany žalovaného mělo došlo k úhradě pouze 650 Kč. Celkový dluh na dlužném pojistném tak podle žalobkyně činil ke dni podání žaloby právě 1 259 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání před soudem, nařízenému k projednání věci na den 9. února tr., se nedostavil žádný z účastníků, ani jejich zástupců, přičemž pouze neúčast žalobkyně a jejího zástupce byla předem omluvena. Již ze žalobních tvrzení je zřejmé, že žalobkyně neuváděla, co bylo předmětem smlouvy, resp. z jejího tvrzení o předmětu pojištění [název pojistného produktu] [anonymizováno] to není zřejmé. Pouze právně hodnotila, že smlouva je pojistná a že nakonec je to právě žalovaný, kdo byl povinen žalobkyni platit pojistné v neuvedené výši, a to v měsíčních splátkách, jejichž výše a lhůta pro placení nebyly také uvedeny. Z žalobních tvrzení tedy nelze právně hodnotit, že mezi účastníky byla sjednána právě pojistná smlouva ve smyslu § 2758 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"), neboť nebylo tvrzeno nic o tom, že by se v uzavřené smlouvě žalobkyně, či jiná osoba zavazovala vůči žalovanému, či jiné osobě, poskytnout pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost). Bylo pouze tvrzeno, že se žalovaný měl zavázat platit pojistné, a to zřejmě žalobkyni, když ta povinnost k placení pojistného žalovala. Případná nesprávnost právního hodnocení by sama o sobě zřejmě k zamítnutí žaloby nevedla, pokud by se žalovaná skutečně smluvně zavázal platit žalobkyni nějakou částku. Taková smluvní povinnost by jej totiž jistě zavazovala ve smyslu § 1724 odst. 1 a § 1759 OZ. Žalobkyně ovšem neuváděla, k jaké platební povinnosti se žalovaný takto zavázat měl. Pouze tvrdila, že sama žalovanému předepsala pojistné v celkové výši, z nějž měl žalovaný část zaplatit. Dále již ovšem nebylo tvrzeno nic, co by vysvětlilo z jakého důvodu by měl předpis pojistného, tedy jednostranné určení výše platební povinnosti zavazovat jinou smluvní stranu. I přesto by snad bylo možné platební povinnost žalovaného dovodit z toho, že sám na svůj dluh plnil ve smyslu § 2054 odst. 2 OZ, pokud by z okolností bylo možné usoudit, že tímto plněním žalovaný uznal i zbytek dluhu. Žalobkyně však k prokázání svého tvrzení o částečné úhradě předepsaného pojistného zjevně žádný důkaz neoznačila, resp. žalobkyní pouze hromadně označené (bez specifikace vztahu ke konkrétnímu skutkovému tvrzení) důkazy takové tvrzení (podle jejich názvu a z toho vyplývajícího obvyklého obsahu) prokázat nemohly. Nebylo tedy možné přijmout úsudek, že žalovaný tím uznal i zbytek dluhu. Ze všech těchto důvodů je ovšem zřejmé, že pokud nelze dovodit platební povinnost žalovaného právě ve vztahu k žalované jistině 1 259 Kč, není možné žalobě vyhovět. Protože soud nezjistil, že by se žalovaný dostal do prodlení s plněním peněžité povinnosti, nelze ani hodnotit, že by byl povinen platit žalobkyni úrok z prodlení podle § 1970 OZ. Výrokem I. proto soud žalobu zamítl. Pro vysvětlení soud připomíná, že důkazní návrhy žalobkyně nelze považovat za skutková tvrzení a soud z označených důkazů nemůže namísto účastníka řízení vyvozovat jakékoli nové skutečnosti. Břemeno tvrzení podle § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“) tíží vždy toho z účastníků, který by měl pozitivní tvrzení o skutečnosti ve svůj prospěch uplatnit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007, oba zveřejněny na webových stránkách Nejvyššího soudu: http://www.nsoud.cz). Jen z procesní pasivity žalovaného proto nelze dovozovat jiné právní následky, než zákon výslovně stanoví. Protože žalobkyně břemeno tvrzení neunesla, nelze její žalobě vyhovět. V této souvislosti soud podotýká, že i v případě poměrně strohých skutkových tvrzení, které ovšem nezpůsobují neurčitost žaloby, lze o žalobě rozhodnout rozsudkem pro uznání, pokud jsou pro jeho vydání splněny procesní podmínky. To však v tomto řízení nenastalo, neboť žalovaný nárok uplatněný žalobkyní neuznal. Soud byl přitom připraven na jednání žalobkyni poučit o tom, že dosud netvrdila všechny skutečnosti, významné pro kladné posouzení žaloby a vyzvat žalobkyni k doplnění tvrzení ve smyslu § 118a odst. 1 OSŘ. Výsady této výzvy se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, jež je zveřejněno na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search.). Poučení a výzvu podle § 118a OSŘ totiž soud činí zásadně při jednání. Ostatně žalobkyni nemohlo výše uvedené posouzení její žaloby nijak překvapit, protože stejně zdejší soud činil ohledně její žaloby v obdobné věci v řízení vedeném pod spisovou značkou 15 C 201/2019. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.