15 C 250/2021-22 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 28. května 2021, na zaplacení pohledávek, vzniklých v důsledku přepravy žalovaného dopravními prostředky žalobkyně, při nichž se žalovaný při přepravních kontrolách neprokázal platnými jízdními doklady. Podle tvrzení žalobkyně se tak žalovaný přepravoval [označení linky] [anonymizována tři slova] ve 20:27 hodin dne 3. března 2021 ve stanici [název] a [označení linky] [anonymizována tři slova] ve 20:15 hodin dne 24. března 2021 ve stanici [název], kdy mu podle žalobkyně vždy vznikla povinnost zaplatit žalobkyni jízdné 24 Kč a přirážku k jízdnému (smluvní pokutu) 1 500 Kč na základě výzvy kontrolora. Vedle této žalované jistiny se žalobkyně stejnou žalobou domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., když se žalovaný podle žalobkyně dostal vždy do prodlení ode dne následujícího po přepravní kontrole, neboť splatnost pohledávky nastala v den jejího provedení. Pro pochopení další části odůvodnění soud uvádí, že ohledně označení důkazů k prokázání skutkových tvrzení lze z žalobního návrhu zjistit pouze označení dvou písemných důkazů, a to Smluvních přepravních podmínek [název dopravního systému] ve vztahu k žalované přirážce k jízdnému a tarifu [název dopravního systému] ve vztahu k jízdnému. V této souvislosti totiž žalobkyně uváděla, že: Oprávněnost požadavku a výše přirážky k jízdnému vyplývá ze shora uvedené právní úpravy a dále i z Čl. 8 odst. 4 Smluvních přepravních podmínek [název dopravního systému], resp. že Výše jízdného a oprávněnost požadavku na jeho zaplacení) vyplývá ze shora uvedené právní úpravy a dále z platného Tarifu [název dopravního systému]. Jiné označení důkazů žalobní návrh neobsahuje, neboť odkazy na zápisy o provedených přepravních kontrolách se zjevně týkaly jen doplnění skutkových tvrzení, což je zřejmé ze slov: Další okolnosti o uzavřené přepravní smlouvě a o jejím porušení vyplývají ze Zápisu o provedené přepravní kontrole číslo.... Vedle těchto částek žalobkyně stejnou žalobou požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení podle výroku I., když splatnost hodnotila v den přepravní kontroly, kdy bylo právo na zaplacení u žalovaného uplatněno (zřejmě myšleno: kdy byl žalovaný k placení vyzván). Pro zdůvodnění rozsudku je dále významné to, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast jako jediné byla předem omluvena) a její zástupce se ani žalovaný nedostavil k nařízenému jednání. Soud nezjistil, že by žalovaný cestoval dopravním prostředkem žalobkyně v uváděný den. Žalobkyní označené důkazy totiž mohly prokázat jen to, že smluvní přepravní podmínky žalobkyně obsahují obecnou povinnost cestujícího zaplatit žalobkyni přirážku k jízdnému 1 500 Kč, pokud se nemůže prokázat platným jízdním dokladem, nesnižuje-li se výše této přirážky za splnění dalších uváděných podmínek a možnou výši jízdného podle tarifu. Protože žalovaný neuznal žalovaný nárok, neučinil nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a protože elektronický platební rozkaz, který byl k návrhu žalobkyně zdejším soudem vydán dne 2. června 2021, byl jako nepravomocný zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne 21. června 2021, bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. Splněním důkazní povinnosti jistě není pouhé připojení listin (elektronických písemností) k žalobě. Takový postup totiž neumožňuje ke každému jednotlivému skutkovému tvrzení označit konkrétní důkaz tak, aby soud mohl posoudit potřebu jeho provedení. Stejný závěr přijal také Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. dubna 2015, č. j. 25 Co 103/2015-51, jakožto soud odvolací ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 11 C 266/2014. Připojení listin (písemností) k žalobnímu návrhu totiž může být nejen připojeným listinného (písemného) důkazu (podle § 79 odst. 2 OSŘ), ale jde často o doplnění podrobností skutkových tvrzení (jak bylo ostatně i v tomto případě činěno v souladu se závěry, vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2795/2012; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), nebo doložení jiné procesně významné skutečnosti, potřebné například pro posouzení příslušnosti či pravomoci soudu, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti na základě podkladů, nikoli důkazů (dále například jde pravidelně o doložení plné moci, placení daně z přidané hodnoty, či jiných nákladů řízení apod.). Vždy je však na podateli, aby význam přílohy svého podání vysvětlil. Na soudu nelze požadovat, aby sám dedukoval co podatel připojením listin (písemností) k podání zamýšlel. Takový postup by totiž mohl být nakonec pro podatele nejen příznivý (kdyby například z příloh byly zjištěny skutečnosti pro žalobce nevýhodné), ale označování důkazů a jejich přiřazování ke skutkovým tvrzením soudem by jistě zejména bylo porušením zásady dispozice (viz § 153 odst. 2 OSŘ) a rovnosti účastníků (§ 18 odst. 1 OSŘ). Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Ohledně významu procesní pasivity žalovaného lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007. Nesplnění důkazní povinnosti pak sebou nese zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. V projednávané věci žalobkyně neoznačila žádné důkazy k prokázání skutkových tvrzení, která se bezprostředně týkala uváděného jednání žalovaného. Tím, že se žalobkyně navíc nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ (jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, č. j. 15 C 71/2014-37, (nález zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupenému účastníku zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Soudu proto nezbylo, než výrokem I. žalobu na zaplacení částky 3 048 Kč zamítnout pro neunesení důkazního břemene. Protože žaloba na zaplacení jistiny nebyla shledána důvodnou, nelze žalobkyni pochopitelně přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.