15 C 296/2021-32 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Teplicích formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 24. února 2021 a postoupenou zdejšímu soudu usnesením Okresnímu soudu v Teplicích ze dne 22. dubna 2021, čj. [číslo jednací] [anonymizováno], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 500 Kč, jakožto nevráceného úvěru (žalobkyní označeno jako nesplacená jistina). Stejnou žalobou se dále domáhala zaplacení poplatku 700 Kč za poskytnutí úvěru, označovaného také jako úrok, administrativního poplatku 1 600 Kč, označovaného také jako náklady spojené s vymáháním pohledávky v paušální výši a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 3 500 Kč za období od 16. října 2016 do 29. července 2018 v částce 503,29 Kč a dále v poměrné výši podle výroku I. Tyto platební povinnosti žalovaného dovozovala žalobkyně ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ úvěrující“). Na základě této smlouvy měla úvěrující poskytnout žalovanému úvěr 3 500 Kč, který se měl žalovaný zavázat vrátit a zaplatit poplatek 700 Kč. Ve stejné smlouvě se měl žalovaný zavázat zaplatit úvěrující administrativní poplatek. Smlouva byla podle žalobkyně uzavřena tak, že žalovaný provedl registraci na internetových stránkách úvěrující, kde sdělil své osobní údaje a číslo účtu pro poukázání úvěru, vyplnil žádost o uzavření smlouvy o úvěr a přijal navrhované znění smlouvy vložením unikátního kódu. Úvěrové peníze měl žalovaný obdržet po přijetí úvěrující zasláním na bankovní účet. Podle smlouvy byl žalovaný povinen úvěr vrátit a zaplati poplatek 700 Kč do 15. října 2016. Žalovaný podle smlouvy neplnil a nezaplatil úvěrující nic. Od 16. října 2016 byl proto v prodlení s placením částky 4 200 Kč. V důsledku prodlení vzniklo úvěrující právo na úrok z prodlení v zákonné výši a na náhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávky podle smlouvy. Tyto pohledávky měly být následně postoupeny žalobkyni smlouvou ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 11. dubna tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze strana žalující svou neúčast předem omluvila. 3. Před samotným projednáním věci se soud dále zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil (i s přihlédnutím k výsledku řízení), že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. 4. Protože žalovaný neuznal žalovaný nárok, neučinil nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a protože elektronický platební rozkaz, jímž bylo původně žalobě zdejším soudem vyhověno, byl jako nepravomocný zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne 4. srpna 2021, bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 OSŘ totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. 5. Soud však na základě provedeného dokazování nedospěl ke zjištění, že by k tvrzenému ujednání mezi úvěrující a žalovaným došlo. Žalobkyní k důkazu označená a předložená (zjevně) písemná smlouva o úvěru nebyla pro dokazování použita. Podle žalobkyně měla totiž být správnost jejího obsahu žalovaným potvrzována nikoli vlastnoručním podpisem, nýbrž vložením (zřejmě vepsáním) kódu, tedy zřejmě nesourodou řadou znaků, jejichž sled byl znám jen žalovanému. Jen tak totiž by bylo možné zjistit, že právě a pouze žalovaný se cítil být smlouvou vázán. Ve vztahu k tomuto konkrétnímu tvrzení – odeslání kódu žalovaným, ovšem žalobkyně žádný významný důkaz neoznačila. Ani smlouva o úvěru (budeme-li jí takto souladně s žalobkyní hodnotit) nemusí být písemná, a proto její písemný text nemusí být podepsán oběma smluvními stranami. Z žádného žalobkyní označeného důkazu se ovšem nepodávalo, nebo podávat nemohlo, že by žalovaný potvrzoval vůli, být vázán právě zmíněným závazkem. Soud proto nedospěl k závěru, že by žalovaný takové jednání ve vztahu k úvěrující učinil. Ostatní žalobkyní označené důkazy (důkazní prostředky) totiž tvrzené ujednání také z podstaty věci prokázat nemohly. Výpis z účtu totiž prokazoval jen to, že z určitého účtu byla ve prospěch jiného určitého účtu, odepsána částka, odpovídající tvrzenému úvěru. Výpis o transakci tedy neprokazuje sjednání tvrzené smlouvy, nýbrž její možný následek. Jde ovšem také o možný následek nekonečné množiny jiných příčin. Příčina tohoto tvrzeného následku tedy zjevně tkví v písemnosti, označené jako smlouva o úvěru, jež ovšem tvrzení žalobkyně neprokazuje. Přesto se soud s touto písemností při dokazování seznámil. Pokud by totiž byl zjištěn převod peněz žalovanému bez právního důvodu, bylo by možné uvažovat o jiné povinnosti žalovaného tyto peníze žalobkyni vrátit. Z elektronické písemnosti označené jako [označení elektronického souboru] (písemnost s názvem výpis z účtu soud předložena nebyla) soud ovšem zjistil, že obsahuje jen údaje o převodu částky na účet označený jen číslem. Nebylo z něj zřejmé, kdo písemnost vyhotovil, ani jakákoli autorizace původce písemnosti. Nebylo tedy možné uvažovat o jakémkoli vztahu k žalovanému, ani o věrohodnosti uvedených údajů. 6. Obdobně soud hodnotil i žalobu na placení nákladů (zřejmě náhrady těchto nákladů) spojených s vymáháním dlužné částky v paušální výši. Ani ve vztahu k ní nebylo zjištěno její sjednání žalovaným, když tato povinnost měla být obsažena ve stejném ujednání, jako poskytnutí úvěrových peněz. Nárok na placení této náhrady by ovšem nevznikl také proto, že nebylo zjištěno prodlení žalovaného s placením peněžitého dluhu a tedy ani porušení smluvní povinnosti a také proto, že soud nezjistil výzvu věřitele k jejímu placení. Podle žalobkyně bylo sjednáno právo na náhradu (slovy oprávněn nárokovat si). K dospělosti práva do nároku tedy byla nezbytná výzva k placení ve smyslu § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Žalobkyně v tomto směru pouze poukazovala na předžalobní výzvu ze dne 4. února 2021. Z písemnosti obsahující tuto výzvu ovšem soud nezjistil, že by se o náhradě zmiňovala. 7. V souvislosti s označením důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno důkazní, týkající se pozitivní skutečnosti (zde sjednání smlouvy a předání úvěru) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovaného, po němž nelze požadovat, aby byť jen tvrdil, že žádnou smlouvu s úvěrující nesjednal. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách: http://www.nsoud.cz). Opačný přístup, tj. přitakání tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) v podstatě jakéhokoli peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem s patřičným procesním poučením (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. Žalobkyni přitom musely být nedostatky důkazních návrhů známy, neboť se stejnými závěry byla seznámena také v řízení o obdobném nároku z obdobné smlouvy, vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 227/2021. 8. Na základě výše uvedeného skutkového zjištění a jeho právního hodnocení proto soud výrokem I. žalobu na zaplacení částky 3 500 Kč představující nevrácený úvěr, částky 1 600 Kč představující náhradu nákladů vymáhání pohledávky a na zaplacení částky 700 Kč představující poplatek, resp. úrok, zamítl pro neunesení důkazního břemene (sjednání smlouvy, předání úvěrových peněz a výzvu k placení náhrady). S ohledem na to, že nebylo zjištěno prodlení žalovaného ve smyslu § 1968 OZ, byla výrokem I. zamítnuta ta