15 C 318/2021-14 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 13. července 2021, na zaplacení nevráceného úvěru v částce 1 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru v částce 1 068 Kč, smluvní pokuty za neplnění smluvních povinností v částce 300 Kč, náhrady nákladů na odeslání upomínek v částkách 450 Kč a 650 Kč a za inkasní řízení v částce 1 500 Kč. Všechny tyto nároky měly vyplývat ze smlouvy účastníků o spotřebitelském úvěru, sjednané podle žalobkyně na základě žádosti žalovaného ze dne [datum]. Pro zdůvodnění rozsudku je významné to, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast jako jediné byla předem omluvena) se ani žalovaný nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 13. dubna tr. Protože žalovaný neuznal žalované nároky, neučinil nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání (pro neúčast žalobkyně na prvním jednání, kde by byl procesní návrh v tomto směru přednesen) a protože elektronický platební rozkaz, který byl k návrhu žalobkyně zdejším soudem vydán, byl jako nepravomocný zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne 23. srpna 2021, bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. Splněním důkazní povinnosti jistě není pouhé připojení listin (elektronických písemností) k žalobě. Takový postup totiž neumožňuje ke každému jednotlivému skutkovému tvrzení označit konkrétní důkaz tak, aby soud mohl posoudit potřebu jeho provedení. Stejný závěr přijal také Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. dubna 2015, čj. 25 Co 103/2015-51, jakožto soud odvolací ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 11 C 266/2014. Připojení listin (písemností) k žalobnímu návrhu totiž může být nejen připojeným listinného (písemného) důkazu (podle § 79 odst. 2 OSŘ), ale jde často o doplnění podrobností skutkových tvrzení (v souladu se závěry Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřené například v jeho usnesení ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2795/2012; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), nebo doložení jiné procesně významné skutečnosti, potřebné například pro posouzení příslušnosti či pravomoci soudu, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti na základě podkladů, nikoli důkazů (dále například jde pravidelně o doložení plné moci, placení daně z přidané hodnoty, či jiných nákladů řízení apod.). Vždy je však na podateli, aby význam přílohy svého podání vysvětlil. Na soudu nelze požadovat, aby sám dedukoval co podatel připojením listin (písemností) k podání zamýšlel. Takový postup by totiž mohl být nakonec pro podatele nejen příznivý (kdyby například byly zjištěny skutečnosti pro žalobce nevýhodné), ale označování důkazů a jejich přiřazování ke skutkovým tvrzením soudem by jistě zejména bylo porušením zásady dispozice (viz § 153 odst. 2 OSŘ) a rovnosti účastníků (§ 18 odst. 1 OSŘ). Obecně tedy platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Ohledně významu procesní pasivity žalovaného lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007. Nesplnění důkazní povinnosti pak sebou nese zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. V projednávané věci žalobkyně neoznačila žádné důkazy k prokázání skutkových tvrzení, která se bezprostředně týkala uváděného jednání žalovaného. Tím, že se žalobkyně navíc nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ (jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, zveřejněném na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search). Soudu proto nezbylo, než výrokem I. žalobu na zaplacení částek 1 000 Kč, 1 068 Kč a 300 Kč zamítnout pro neunesení důkazního břemene, neboť nebylo zjištěno sjednání uváděných povinností žalované. Protože žaloba na zaplacení jistiny nebyla shledána důvodnou, nelze žalobkyni pochopitelně přiznat ani příslušenství, představující žalovanou náhradu spojenou s uplatněním pohledávek v částkách 450 Kč, 650 Kč a 1 500 Kč (v součtu 2 600 Kč). Jestliže totiž nebyla zjištěna existence pohledávky, není možné dovozovat vznik nároku na náhradu nákladů spojených s jejím uplatněním. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle nějž je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.