15 C 357/2021-33 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání platebního rozkazu dne 18. srpna 2021, ve znění jejích doplnění doručených soudu ve dnech 25. ledna a 25. července tr., kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném jednak vrácení úvěru 10 tis. Kč, jednak zaplacení poplatku 250 Kč za poskytnutí půjčky ve výši 2 000 Kč ze dne 19. října 2018, úroku 1 728,13 Kč, počítaného v poměru 8,5 % měsíčně z úvěru za dobu od 18. listopadu 2018 do 19. ledna 2019, náhrady účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného s placením splátek úvěru za listopad a prosinec 2018 v celkové výši 500 Kč a nakonec také úroku z prodlení podle výroku I., žalovaného za dobu ode dne splatnosti úvěru. Podle žalobkyně měl žalovaný sjednat se společností [právnická osoba], sídlem [adresa], [anonymizováno 7 slov], (dále jen„ úvěrující“) smlouvu o revolvingovém úvěru. Smlouva měla být uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jedinečného osobního uživatelského účtu na webových stránek úvěrující. Podle smlouvy si pak měl žalovaný od úvěrující dne [datum] vypůjčit částky 8 tis. Kč a 2 tis. Kč, které se měl zavázat splácet a platit k tomu poplatek za čerpání úvěru 12,5 % z čerpané částky a úrok 8,5 % měsíčně z poskytnutého úvěru v pravidelných měsíčních splátkách ve sjednané výši. To nesplnil v rozsahu žalovaného nevráceného úvěru a úroku. V souladu se smlouvou tedy měl vzniknout úvěrující dále nárok na žalovanou náhradu nákladů a podle zákona i na úrok z prodlení. Tyto pohledávky měla úvěrující smluvně postoupit společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [číslo] [obec], a ta dále žalobkyni. Ani poté však žalovaný nic z toho nezaplatil. Přesto, že nesrovnalosti ohledně označení žalované částky 10 tis. Kč jako úvěr, půjčka a zápůjčka, bylo možné hodnotit jen jako nedostatky právního hodnocení (byť kvalifikovaně zastoupené) žalobkyně, nemohl soud žalobě vyhovět pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud totiž předně nezjistil, že by došlo ke sjednání tvrzené smlouvy s žalovaným. Ze žalobních tvrzení se podávalo, že žalovaný měl do elektronického textu smlouvy, zobrazeného na webovém rozhraní úvěrující, vložit identifikační kód, jež mu úvěrující předtím poslala textovou zprávou na jeho telefonní číslo. K tomuto jednání ovšem žalobkyně neoznačila žádné důkazy. Její důkazní návrhy směřovaly jen k prokázání totožnosti žalovaného předložením jeho fotografie s občanským průkazem. Žalobkyně ovšem opět nijak neprokazovala, že by fotografie byly zaslány žalovaným právě úvěrující a že by to bylo právě v souvislosti s tvrzeným ujednáním. Zasílání vlastních fotografií lze jistě vysvětlit celou řadou možných jiných a pravděpodobnějších důvodů, například zájmem o seznámení, či modeling. Již z tohoto důvodu nebylo možné vyhovět žalobě na placení ujednaných pohledávek, tedy poplatku, úroku a zjevně paušální náhrady nákladů. Povinnost k vrácení 10 tis. Kč však mohla žalovaného tížit z jiného právního důvodu, pokud je od úvěrujíc převzal. Soud ovšem nezjistil ani tuto skutečnost. K prokázání tvrzení o půjčení částek 8 tis. a 2 tis. Kč žalobkyně označila tyto důkazní prostředky:„ [název důkazního prostředku] [anonymizováno]“ pro vyčerpané částky v rámci úvěrového rámce a Potvrzení o provedení plateb vyčerpaného rámce úvěru. Ty měly být připojeny k žalobnímu návrhu. Přílohami tohoto podání ovšem byly datové soubory s jinými názvy. Proto se soud pokusil z jejich obsahu vypreparovat ty písemnosti, jež by tomuto důkaznímu návrhu odpovídaly. Jednalo se zřejmě o soubory [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo]. Dvě takto odhalené písemnosti byly záznamy nezjištěného autora v cizím jazyce. Nebylo proto z nich cokoli možné ve prospěch žalobkyně zjistit. Další dvě byly potvrzením o tvrzených platbách úvěrující na bankovní účet. Z potvrzení se ovšem nepodávalo, že by se mělo jednat o účet žalovaného, nebo že by měl žalovaný dispozici s tímto účtem. Písemnost byla zjevně od počátku vyhotovena elektronicky. Tomu nasvědčuje to, že její autorizace byla provedena jako do písemnosti vložené grafické zobrazení zřejmě vlastnoručního podpisu neznámé fyzické osoby s údaji o [právnická osoba], [anonymizována dvě slova]. Dokument neobsahoval žádný údaj o ověření identity autora podpisu, či deklaraci neměnnosti dokumentu od okamžiku aplikování podpisu. Nebylo proto možné ani zjistit, kdo potvrzoval odeslání plateb, neboť žalobkyně v tomto směru neoznačila žádný důkaz. Je totiž třeba si uvědomit rozdíl podepisování listin a elektronických písemností. Vlastnoruční podpis na listinu vloží vždy jen autor podpisu bez ohledu na to, zda se vydává (a tedy i podepisuje) jako osoba s jinými identifikačními znaky. Digitální (elektronický) podpis tyto vlastnosti již splňovat nemusí, pokud k tomu nejsou podepisovaný dokument a zařízení, jehož prostřednictvím je podpis činěn, zvlášť technicky zajištěny. Žalobkyně nic o způsobu podepsání neuvedla, proto nebylo možné v tomto směru nic dalšího zjišťovat. Z tohoto důvodu bylo nutné zamítnout také žalobu na placení částky 10 tis. Kč. Žaloby ovšem nemohla být úspěšná také proto, že soud nezjistil ani tvrzené ujednání o postupování žalovaných pohledávek. Podle žalobkyní předložených písemných smluv bylo zřejmé, že k jejich sjednání došlo. Smlouvy ale odkazovaly vždy na datový sobor, který měl obsahovat seznam postupovaných pohledávek. Ten byl soudu zřejmě předložen jako příloha žalobního návrhu s názvem [číslo] [název datového souboru] [anonymizováno 6 slov], aniž by z něj bylo zřejmé, k jaké smlouvě o postoupení pohledávek náleží. Pokud by se snad mělo jednat o první smlouvu, tedy s úvěrující, když jiný seznam byl žalobkyní připojen k druhé smlouvě s žalobkyní, nebylo ani z jednoho z nich zjevné, že se mělo jednat právě o zobrazení seznamu pohledávek postupovaných právě uváděnými smlouvami. Seznamy totiž nebyly nikým autorizovány, ani nebyla jakkoli potvrzována postupitelem jejich správnost. Ani zde proto ve smyslu § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) nebylo možné tyto soukromé písemnosti použít proti žalovanému. Soud tedy dokazováním nezjistil, že by se žalovaný k čemukoli ve smyslu § 2395 a násl. OZ (upravující smlouvu o úvěru) zavazoval, natož pak k vrácení úvěru, nebo že by peníze v částce 10 tis. Kč od žalobkyně převzal. Žaloba na placení této částky a poplatku 250 Kč s žalovaným úrokem byla proto nedůvodná. Pro nedostatek zjištění o sjednání jakékoli smlouvy ovšem nemohla být důvodná ani žaloba na placení paušalizované náhrady nákladů. A při nedostatku právního hodnocení o existenci platební povinnosti žalovaného pak pochopitelně nelze hodnotit, že se žalovaný dostal do prodlení s placením peněžitého dluhu. Ve vztahu ke všem pohledávkám pak soud nezjistil nic, co by svědčilo aktivní věcné legitimaci žalobkyně k jejich vymáhání. K hodnocení o neunesení důkazního břemene lze doplnit, že nedostavením se k nařízenému jednání, se žalobkyně zároveň zbavila výsady procesního poučení o nutnosti označit (další) důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Na základě výše uvedeného skutkového zjištění a jeho právního hodnocení soud výrokem I. žalobu zamítl, když nezjistil ani jiný právní důvod, pro který by byl žalovaný povinen nyní žalobkyni platit cokoli z žalovaných peněz. Výrokem II. soud pak rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků. Výrokem III. soud podle § 4 odst. 1 písm. j) ve smyslu § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uložil žalobkyni povinnost doplatit soudní poplatek za řízení, jehož výše byla určena podle položky 2 bodu 1. písm. b) sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, neboť částky 10 tis. Kč a 250 Kč (poplatek za poskytnutí zápůjčky) tvoří podle tvrzeného vzniku nároku na jejich zaplacení žalovanou jistinu, byť žalobkyně v žalobě původně za jistinu označila jen nevrácený úvěr.