15 C 377/2021-36 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 29. června 2021, ve znění doplnění žaloby ze dne 21. a 26. prosince 2021, na zaplacení pohledávek vzniklých v důsledku přepravy žalovaného dopravním prostředkem společnosti [právnická osoba], (dále„ přepravce“) bez platného jízdních dokladů. Podle tvrzení žalobkyně se žalovaný přepravoval dne [datum] první třídou ve vlaku [číslo] mezi stanicemi [obec] – [obec] [část obce], za což mu byla přepravcem vyměřena přirážka za cestování v oddělení I. třídy bez platného cestovního dokladu 1 000 Kč. Dále se pak dne [datum] přepravoval vlakem [číslo] mezi stanicemi [obec] – [obec] [anonymizováno], za což mu byla k jízdnému 155 Kč vyměřena další přirážka 1 000 Kč za jízdu bez platného dokladu. Tyto pohledávky měly být postoupeny [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], se sídlem ve [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], (dále„ postupitelka“) smlouvou s přepravcem ze dne [datum] a tato společnost ji dále měla postoupit žalobkyni smlouvou ze dne [datum]. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupkyně, se nedostavil k nařízenému jednání, kdy pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. V daném případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalobkyně je obchodní společnost registrovaná sídlem v zahraničí. S ohledem na pobyt žalovaného v České republice vyplývá mezinárodní příslušnost zdejšího soudu z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci. Rozhodným právem pro posouzení věci je právo České republiky, neboť v době vzniku závazkového vztahu, z nějž žalobkyně své právo dovozuje byli všichni jeho účastníci státní příslušností, bytem či sídlem v České republice a závazek žalovaného z tvrzené smlouvy o přepravě (viz níže) měl být také plněn na území České republiky, kde mělo dojít i k tvrzenému obohacení žalovaného. Účastníci si přitom nesjednali právní režim cizího práva. Pozdější změna osoby věřitele, který je zahraniční osobou, přitom nemůže být důvodem změny právního režimu původního závazku, neboť by se jednalo o změnu obsahu závazku, když právní režim má přímý vliv na obsah práv a povinností jeho účastníků. Protože žalovaný neuznal žalovaný nárok, neučinil nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, bylo nezbytné prokázat skutečnosti tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. Splněním důkazní povinnosti jistě není pouhé připojení listin (elektronických písemností) k žalobě. Takový postup totiž neumožňuje ke každému jednotlivému skutkovému tvrzení označit konkrétní důkaz tak, aby soud mohl posoudit potřebu jeho provedení. Stejný závěr přijal také Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. dubna 2015, č. j. 25 Co 103/2015-51, jakožto soud odvolací ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 11 C 266/2014. Připojení listin (písemností) k žalobnímu návrhu totiž může být nejen připojeným listinného (písemného) důkazu (podle § 79 odst. 2 OSŘ), ale jde často o doplnění podrobností skutkových tvrzení, nebo doložení jiné procesně významné skutečnosti, potřebné například pro posouzení příslušnosti či pravomoci soudu, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti na základě podkladů, nikoli důkazů (dále například jde pravidelně o doložení plné moci, placení daně z přidané hodnoty, či jiných nákladů řízení apod.). Vždy je však na podateli, aby význam přílohy svého podání vysvětlil. Na soudu nelze požadovat, aby sám dedukoval co podatel připojením listin (písemností) k podání zamýšlel. Takový postup by totiž mohl být nakonec pro podatele nejen příznivý (kdyby například byly zjištěny skutečnosti pro žalobce nevýhodné), ale označování důkazů a jejich přiřazování ke skutkovým tvrzením soudem by jistě zejména bylo porušením zásady dispozice (viz § 153 odst. 2 OSŘ) a rovnosti účastníků (§ 18 odst. 1 OSŘ). Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Ohledně významu procesní pasivity žalovaného lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007. Nesplnění důkazní povinnosti pak sebou nese zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. V projednávané věci žalobkyně neoznačila žádné důkazy k prokázání skutkových tvrzení, týkajících se ujednání o postupování pohledávek. Soud proto nezjistil skutečnosti svědčící pro závěr o aktivní věcné legitimaci žalobkyně. Tím, že se žalobkyně navíc nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ (jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, zveřejněném na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupenému účastníku zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Soudu proto nezbylo, než výrokem I. žalobu na zaplacení žalované jistiny zamítnout pro neunesení důkazního břemene. S ohledem na to nelze žalobkyni přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.