15 C 428/2021-32 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty 15 tis. Kč, uplatněný formou návrhu na vydání platebního rozkazu, podaného ke zdejšímu soudu dne 4. prosince 2021. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že s žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] které bylo ukončeno dne [datum]. Žalovaná měla podle [čl. číslo] zvláštních podmínek pro službu [název služby] [anonymizována tři slova] povinnost vrátit tři pronajatá technická zařízení - [název, typ a 3x sériové číslo zařízení] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizována tři slova], a to do deseti dnů od ukončení smlouvy. Tuto povinnost nesplnila a žalobkyni tak podle smlouvy vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty po 5 tis. Kč ve vztahu ke každému zařízení. K zaplacení smluvních pokut a k vrácení zařízení byla žalovaná marně vyzvána 10. března 2021. Protože se žalovaná ocitla v prodlení s placením smluvní pokuty, byl vedle jistiny stejnou žalobou žalován také úrok z prodlení podle výroku I. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K jednání, nařízenému k projednání věci na den 19. září tr., se nedostavila žádná z účastnic, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze strana žalující svou neúčast předem omluvila. Ze skutkových tvrzení se tedy zřejmě mělo podávat (když výslovně to nebylo uvedeno), že žalobkyně poskytla žalované předmětné věci na dobu poskytování sjednaných služeb s tím, že žalovaná se měla zavázat je poté žalobkyni vrátit. Protože tuto svou smluvní povinnost, která byla utvrzena podle § 2048 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) žalovaná nesplnila, je povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v částce žalované jistiny. Protože tak neučinila ve lhůtě stanovené věřitelkou ve smyslu § 1958 OZ, dostal se do prodlení s plněním peněžité povinnosti a je tak vedle toho podle § 1970 OZ povinna zaplatit žalobkyni z této částky také úrok z prodlení v zákonné výši. Po provedeném dokazování ovšem soud podané žalobě nemohl vyhovět pro neunesení důkazního břemene, jež žalobkyni tížilo podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Z písemné smlouvy účastnic totiž soud jednak nezjistil, že by žalovaná v žalobě uvedená zařízení skutečně převzala, jak tvrdila žalobkyně. Smlouva neobsahovala žádné prohlášení žalované o převzetí nějakého zařízení nebylo. O předmětných zařízeních se sice zmiňuje, ale zjevně jen v souvislosti se sjednáním jejich pronájmu (nájmu). Z ničeho se nepodává nepochybný závěr, že zařízení byla současně s podpisem smlouvy, či kdykoli jindy žalované předána a že by je žalovaná převzala. Podle [čl. číslo] odst. [číslo] žalobkyní zmíněných zvláštních podmínek měla být služba aktivována buď 1. sdělením přístupových údajů, nebo 2. doručením zásilky se zařízením, anebo 3. instalací, podle časové priority. Z toho je zřejmé, že formulářové podmínky počítaly s tím, že žalovaná bude buď 1. bude disponovat se zařízení předem, nebo 2. jí bude zařízení zasláno, anebo 3. jí bude zařízení předáno při instalaci. Smlouva samotná však žádnou z těchto variant nezmiňuje. Nebylo proto možné se jen přiklonit k žalobnímu tvrzení, že zařízení bylo žalované předání při podpisu smlouvy. Pokud ovšem skutková zjištění nezahrnují předání/převzetí předmětných zařízení žalovanou, nelze dovodit její povinnost zařízení vrátit a tedy ani o vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty za její porušení. I pokud by ovšem žalovaná zařízení převzala, nebylo z žalobkyní označených důkazů možné zjistit, že by byla smlouva ukončena již v [měsíc] [rok], jak žalobkyně tvrdila. Takové zjištění je ovšem zásadní pro právní hodnocení vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty v době před sjednanou dobou 24 měsíců trvání smlouvy, tj. do [datum]. To je totiž spojeno s marným uplynutím lhůty pro vrácení zařízení, jež začíná běžet teprve od ukončení smlouvy. Podle zjištění soudu tedy právo na smluvní pokutu žalobkyni vzniklo nejdříve [datum]. Ohledně dospělosti této pohledávky lze přitom z žaloby pouze zjistit, že žalovaná byla vyzvána k placení dne 10. března 2021. Mělo se tak tedy stát ještě předtím, než právo na smluvní pokutu vzniklo. Vzhledem k tomu nemohlo být právní jednání spočívající ve výzvě k placení ve smyslu § 1958 OZ vůči žalované účinné. A protože žaloba v této věci, jež by mohla být posouzena jako hmotněprávní výzva k placení, byla žalované doručena jen procesně (žalovaná si zásilku nepřevzala a soudu není známo, zda se žalovaná na evidenční (doručovací) adrese zdržovala, zvláště když ve smlouvě byla sjednána jiná adresa instalace a pro doručování), nemohl soud právně uzavřít, že došlo k účinné výzvě v průběhu řízení před soudem. Pohledávka na placení smluvní pokuty by tedy i v případě vzniku práva byla hodnocena jako nedospělá a žaloba proto jako předčasná. Výrokem I. proto soud žalobu zamítl, když na jednání nepřítomnou žalobkyni nebylo možné vyzvat ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ k označení dalších důkazů, potřebných k prokázání jejích tvrzení. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, čj. 11 Co 137/2018–152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, nebo v usnesení ze dne 29. září 2021, čj. 11 Co 143/2021–40, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 39/2020, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat v podstatě s jakýmikoli žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu tak, aby rozhodnutí nebylo pro žalobce překvapivé, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o výzvu soudu k doplnění důkazního návrhu před jednáním, resp. k poskytnutí lhůty na jednání k tomuto úkonu v případě, že by soud nemohl žalobě vyhovět (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2022, čj. 25 Co 57/2022-52, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 4/2021, se stejným závěrem). Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm (viz také výše odkazované usnesení Ústavního soudu a z mnoha např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2019, čj. 25 Co 297/2019–45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019, nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15C 115/2014). Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 OSŘ, nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně, neboť ta se neúčastnila jednání, na něž by měly být důkazní návrhy doplněny. Z toho, že o žalobě nejprve rozhodl zdejší soud v jiném obsazení (již zrušeným) elektronickým platebním rozkazem, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání, procesně příznivého výsledku řízení (viz obdobně odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013, čj. 25 Co 598/2013–87, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 115EC 564/2011). Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů žádné z účastnic.