15 C 436/2021-23 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 25. října 2021, ve znění doplnění ze dne 2. srpna 2022, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 825 Kč s příslušenstvím podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla, že k motocyklu se zdvihovým objemem válců nad 500 cm3, [registrační značka] [VIN kód], jehož vlastníkem, resp. provozovatelem byl žalovaný, nebylo v době od 30. dubna do 8. srpna 2020 uzavřeno pojištění odpovědnosti, ačkoli je tato povinnost založena ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ ZPOPV“). S odkazem na § 4 odst. 6 a 7 tohoto zákona se tak žalobkyně domáhala po žalované zaplacení příspěvku 25 Kč denně, tj. celkem 2 525 Kč, vypočteného podle vyhlášky č. 205/1999 Sb. a poplatku 300 Kč, spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle § 4 odst. 4 ZPOPV, jehož výše je stanovena stejnou vyhláškou, neboť žalovaný tyto částky žalobkyni dosud nezaplatil, přestože k tomu byl písemně vyzván. Žalobkyně hodnotila, že splatnost žalovaných částek nastala dne 15. prosince 2020. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala také zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši podle výroku I., aniž by tento nárok dále zdůvodnila. Soud při posouzení věci vycházel z právního názoru o tom, že řízení o zaplacení příspěvku je občanskoprávní řízení a že soud má pravomoc v této věci rozhodnout, protože není jiný orgán, jemuž by zákonu tuto pravomoc svěřil. Tento závěr byl vyjádřen v usnesení (odvolacího) Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013, č. j. 61 Co 148/2013-59, jímž bylo změněno rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení řízení vedeného pod spisovou značkou 115 EC 45/2011. V této souvislosti lze odkázat na jiné usnesení Krajského soudu v Plzni (jakožto soudu odvolacího v obdobné věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 EC 394/2010) ze dne 25. března 2013, č. j. 12 Co 99/2013-62, podle nějž je žalované plnění pojistným. V tomto smyslu je tedy zřejmé, že soud rozhodoval o soukromoprávním nároku. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce, se ani nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 1. srpna tr., kdy pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Po provedeném dokazování soud neměl za prokázané, že žalovaný byl v rozhodné době vlastníkem či provozovatelem předmětného vozidla. Žalobkyně v této souvislosti konstatovala, že údaj o vlastnictví zjistila v souladu s § 15 ZPOPV a že vozidlo bylo evidováno v registru vozidel. Tvrzení o vlastnictví a provozování, resp. o skutečnostech, z nichž lze vlastnické či užívací právo žalovaného dovodit, žalobkyně prokazovala písemnou informací z registru vozidel, sdělenou jí ministerstvem dopravy. K důkazu však předložila písemnost, obsahující pouze identifikační údaje o žalovaném a předmětném vozidle. Písemnost nebyla nikým autorizována a neobsahovala ani jakýkoli údaj o potvrzení správnosti jejího obsahu žalovaným. K důkazů dále předložila emailovou komunikaci, která ovšem neprokazuje, že by byla vedena žalovaným a že by se měla týkat projednávané věci nebo že by v ní žalovaný potvrzoval vlastnictví/provozování předmětného vozidla. Písemnost nebyla opět nikým autorizována a neobsahovala ani jakýkoli údaj o potvrzení správnosti jejího obsahu žalovaným. Protože žalobkyně v tomto řízení nevystupuje jako orgán veřejné moci (jak bylo zdůrazněno například také v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2014, č. j. 56 Co 212/2014-62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 115 EC 408/2011), je nutné na její tvrzení a její písemnosti pohlížet jako na tvrzení kteréhokoli jiného účastníka soudního řízení. Jiný postup by totiž odporoval zásadě rovnosti účastníků vyjádřené v § 18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Bylo tedy na žalobkyni, aby ve smyslu § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“), prokázala správnost předkládaných soukromých písemností. Podle tvrzení žalobkyně byl sice údaj o vlastnictví vozidla (a tedy zřejmě i ona písemná informace) získán z veřejnoprávního informačního zdroje vedeného orgánem státní správy (ministerstvem dopravy), k tomuto tvrzení však žalobkyně neoznačila žádný důkaz. Žalovaný nárok byl postaven na tom, že žalovaný, jakožto vlastník či provozovatel vozidla nesplnil svou povinnost provozovat vozidlo pouze se současným sjednáním smlouvy o pojištění odpovědnosti, jak předvídá zákon v § 3 odst. 2 ve spojení s § 1 odst. 2 ZPOPV. Žalobkyně tedy musela předně prokázat takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné usoudit, že žalovaný je vlastníkem či provozovatelem předmětného vozidla. Tuto povinnost nesplnila, a proto není možné jejímu návrhu ve věci vyhovět pro neunesení důkazního břemene. Soud tedy žalobu na zaplacení příspěvku do fondu žalobkyně podle § 24c odst. 1 ZPO výrokem I. zamítl, když neshledal na základě žalobních tvrzení ani jinou povinnost žalovaného k placení žalované částky. Protože nebyla prokázána povinnost k placení příspěvku, nelze dovodit povinnost žalovaného k placení žalovaného příslušenství, jež spočívá jednak v nákladech na vymáhání pohledávky (§ 513 OZ ve spojení s § 4 odst. 4 ZPOPV) a jednak v úroku z prodlení podle § 1970 odst. 2 OZ. Soud proto výrokem I. zamítl žalobu i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o právu na náhradu nákladů v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.