15 C 87/2021-23 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 8. ledna 2021, ve znění doplnění ze dne 15. března 2021, na zaplacení částky 1 500 Kč jakožto nezaplacené přirážky k jízdnému. Platební povinnost žalovaného dovozovala žalobkyně z toho, že měl žalovaný bez platného jízdního dokladu cestovat dopravním prostředkem provozovaným žalobkyní (dále také jako„ přepravkyně“), a to [druh dopravního prostředku] dne 16. srpna 2020 na lince [označení] ze zastávky [název]. Tím mu podle žalobkyně vznikla povinnost zaplatit žalovanou přirážku k jízdnému, což neučinil přesto, že byl placení vyzván dopisem. Výše přirážky odpovídá podle žalobkyně § 37 odst. 5 zákona č. 266/1994 Sb. Vedle této částky žalobkyně požadovala zaplacení úroku z prodlení podle výroků I. a II., aniž by tento nárok blíže odůvodnila 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a stejně jako žalobkyně a její zástupce (jejíchž neúčast byla ovšem předem omluvena) se nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 3. ledna tr. 3. Na základě dokazování soud dospěl ke skutkovému zjištění, jež odpovídá žalobním tvrzením, týkající se jízdy žalovaného uváděným dopravní prostředkem a písemnou výzvou k placení ze dne 15. prosince 2020. Tato tvrzení byla prokázána zápisem o provedené přepravní kontrole podepsaným žalovaným, dopisem žalobkyně ze dne 15. prosince 2020 a poštovním podacím archem z téhož dne. Výše přirážky k jízdnému vyplývá ze smluvních přepravních podmínek žalobkyně. 4. Shrneme-li uvedené skutkové zjištění, k němuž soud dospěl na základě označených důkazů. pak je zřejmé, že žalovaný použil dopravní prostředek provozovaný přepravkyní bez platného jízdního dokladu, neboť žalovaný netvrdil, že by jízdním dokladem disponoval. Jde totiž o tvrzení o negativní skutečnosti, ohledně nějž tíží břemeno tvrzení a prokázání opaku žalovaného ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Žalobkyně dopisem ze dne 15. prosince 2020 uložila žalovanému povinnost zaplatit přirážku k jízdnému v částce 1 500 Kč, odpovídající přepravním podmínkám přepravkyně, a to do tří dnů od doručení výzvy (dopisu ze dne 15. prosince 2020). 5. Právně tedy lze hodnotit, že byť žalovaný použil dopravní prostředek provozovaný přepravcem bez platného jízdního dokladu a netvrdil přitom, že by chtěl využít svého práva na přepravu z jízdního dokladu (který ostatně zřejmě ani neměl), došlo mezi přepravkyní a žalovaným k uzavření smlouvy o přepravě osob ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) ve spojení s § 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, (dále jen„ PŘ”) neboť takový závěr přijal Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, vyhlášeném ve sbírce zákonů pod č. 78/2001, jenž je pro všechny závazný ve smyslu čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Protože se žalovaný při této přepravě neprokázal platným jízdním dokladem, využila žalobkyně svého práva zakotveného v § 37 odst. 4 písm. d) a odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, (dále jen„ ZD“) a uložila žalovanému povinnost zaplatit přirážku k jízdnému. Jde o zvláštní deliktní povinnost žalovaného za porušení povinnosti cestovat při využití prostředku hromadné přepravy osob přepravním prostředkem pouze s platným jízdním dokladem, jak je zřejmé z § 15 písm. b) PŘ. Protože žalovaný nesplnil tuto svou povinnost ve lhůtě stanovené přepravkyní podle § 1958 OZ ve smyslu § 15 písm. b) PŘ, je podle § 37 odst. 5 písm. b) ZD povinen zaplatit přirážku k jízdnému za porušení přepravního řádu, ale podle § 1970 odst. 2 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., také úrok z prodlení v žalované výši. Neuhrazením přirážky se žalovaný totiž dostal do prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobkyni vzniklo právo žádat po něm od prvního dne prodlení úrok z prodlení. 6. K prodlení došlo ovšem teprve od 22. prosince 2020, tedy od prvního dne po marném uplynutím lhůty k placení stanovené ve smyslu § 1958 OZ. Žalobkyní uváděné právní hodnocení, podle nějž vzniká právní povinnost k placení přirážky již tím, že cestující je přepravován bez platného jízdního dokladu není správné. Z § 37 odst. 5 písm. c) ZD je zřejmé, že vznik povinnosti je spjat s výzvou přepravcem pověřené osoby k placení. 7. Jediná zmínka žalobkyně o takové výzvě se týká jejího dopisu, jež žalobkyně označila jako předžalobní výzva. Ta byla odeslána k poštovní přepravě žalovanému dne 15. prosince 2020. Protože žalobkyně netvrdila, kdy byla výzva žalovanému doručena, je nutné vycházet z fikce doručení podle § 573 OZ, k němuž došlo dne 18. prosince 2020. Měl-li tedy žalovaný svou povinnost splnit do tří dnů, tedy do 21. prosince 2020, došlo k prodlení s placením žalované pohledávky teprve od 22. prosince 2020. 8. Z těchto všech důvodů soud výrokem I. vyhověl žalobě na zaplacení žalované jistiny a žalovaného úroku z prodlení za dobu prodlení žalovaného. Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku zamítl. 9. Výrok III. o náhradě nákladů je odůvodněn § 142 odst. 3 OSŘ, podle kterého lze přiznat náhradu těchto nákladů i částečně procesně neúspěšnému účastníku, je-li míra jeho procesního neúspěchu jen nepatrná. Tato situace nastala u žalobkyně a proto jí soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení potřebných k uplatnění svého práva. 10. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměnu svého zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, ve výzvě k plnění a v písemném podání ve věci, vždy po 200 Kč za každý tento úkon. Dále žádala paušální náhradu provozních výdajů (původního) zástupce žalobkyně za tyto tři úkony po 100 Kč a zřejmě i náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z těchto částek mimo soudního poplatku. Celkem tedy žádala nahradit částku 1 489 Kč. 11. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady: na soudní poplatek v částce 400 Kč; odměnu svého zástupce, který je advokátem, počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (uveřejněném pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava věci a 2. spis žaloby) po 200 Kč podle § 14b odst. 1 ve spojení s § 11 advokátního tarifu; provozní výdaje zástupce žalobkyně v paušální výši za jednotlivé zohledněné úkony právní služby, a to ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, také v souladu se závěry vyjádřenými v usneseních Nejvyššího soudu, například ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001 po 100 Kč a na odvod daně z přidané hodnoty z odměny a paušálních náhrad zástupce žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. 12. Celkem se tedy jedná o náhradu nákladů řízení v částce 1 126 Kč O splatnosti k rukám zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. 13. Další žádanou náhradu, jež se týká nákladů za úkon právní služby zástupkyně žalobkyně, spočívající ve výzvě k plnění adresované žalovanému, učiněné před zahájením řízení, nelze zohlednit. V daném případě je totiž zřejmé, že tyto případně (nebyla totiž doložena jejich platba) vynaložené náklady nebyly účelné ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ s ohledem na postavení žalobkyně, jako společnosti, zabývající se přepravními službami a inkasováním jízdného a přirážek k němu, v jejíchž možnostech jistě je vyzvat své dlužníky k placení jejich dluhů s upozorněním na možné soudní vymáhání pohledávky. V tomto směru lze odkázat na shodné závěry, vyjádřené například v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2016, č. j. 25 Co 192/2016-62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 325/2014, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2017, č. j. 25 Co 208/2017-94, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 272/2015, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2016, č. j. 25 Co 445/2015-55, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 166/2014, či usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2016, č. j. 25 Co 427/2015-47, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 157/2014.