9 C 382/2021-30 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 17 573,58 Kč a částky 16 992 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 17 573,58 Kč od 1. 3. 2014 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného došlo dne [datum] k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o úvěru [číslo]. Na základě uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit žalobkyni úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 600 Kč a úplatu ve výši 9 800 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Žalovaný na pohledávku uhradil pouze částku 16 826,42 Kč. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 17 573,58 Kč a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 16 992 Kč za posledních 16 měsíců prodlení žalovaného (16 x 1 062 Kč). Žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolnému splnění jeho dluhu předžalobní upomínkou ze dne 24. 2. 2021, žalovaný dosud ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil. 3. Při uvedené procesní pasivitě žalovaného, kterého rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a který v žádném směru nevyvracel žalobní tvrzení a přes řádné předvolání se k jednání soudu nedostavil, a za situace, kdy ani žalobkyně nebyla přítomná u nařízeného jednání soudu a ani ona tak nevyužila své možnosti být řádně poučena ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř., vycházel soud ze žalobkyní předložených písemných důkazních prostředků, na základě kterých dospěl ohledně skutkového stavu k následujícím závěrům. 4. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo uzavřením smlouvy o úvěru ze dne [datum] ke vzniku závazkového právního vztahu, podle kterého žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při uzavírání smlouvy a kterou se zavázal věřiteli splatit formou 13 měsíčních splátek po 2 600 Kč, a to spolu s úrokem v částce 4 000 Kč, za dobu trvání smlouvy 13 měsíců odpovídající výši úroku 20 % (18,46 % ročně) z dlužné částky, s poplatkem za administrativní činnost ve výši 600 Kč a s úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč (v této částce soudem zjištěno výpočtem z celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve smlouvě uvedeno 14 400 Kč, po odečtení administrativního poplatku 600 Kč a úroku 4 000 Kč), celkem tak v částce 34 400 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek byla mezi stranami v obchodních podmínkách v odst. 3. ujednána smluvní pokuta ve výši 1 062 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele. Ve smluvních podmínkách odst. 1 bylo účastníky ujednáno, že nejprve hradí dlužník na úrok a úplatu, poté teprve na jistinu. Celkem žalovaný uhradil 16 826,42 Kč (600 Kč na administrativní poplatek a dále 16 226,42 Kč). Žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolnému splnění jeho dluhu předžalobní upomínkou ze dne 24. 2. 2021, žalovaný dosud ničeho neuhradil. 5. Vzhledem k tomu, že Smlouva o úvěru [číslo] byla uzavřena dne [datum], postupoval soud v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle dřívější právní úpravy, na níž uvedená právní norma odkazuje, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, dále jen„ obč. zák“, a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen„ obch. zák.“. 6. Žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru dle ustanovení § 497 a násl. obch. zák. a ustanovení § 1 a násl. zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle těchto ustanovení se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky ve sjednané výši. Žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému úvěr a žalovaný byl povinen vyčerpaný úvěr splatit v souladu se smlouvou a ustanovením § 504 obch. zák. ve sjednaných termínech splatnosti, a to včetně sjednaných úroků dle ustanovení § 502 a § 503 obch. zák., což v žalobou uplatněném rozsahu neučinil. Protože žalobkyně prokázala existenci pohledávky, vzniklo jí právo na splacení poskytnuté jistiny úvěru, a to včetně úroku z úvěru ve výši 20 % z jistiny ve shodě s ustanovením § 502 obchodního zákoníku. Způsob splácení úvěru byl upraven v čl. I. úvěrové smlouvy tak, že úrok a„ úplata“ byly splatné v prvních 5ti měsíčních splátkách. Žalovaný uhradil v průběhu trvání úvěrového vztahu celkem částku 16 826,42 Kč. Vzhledem k tomu, že sjednaný nárok na úplatu, a to včetně nároku na úhradu administrativního poplatku, soud neshledal platným, nemohla na něj žalobkyně provádět ani započtení jednotlivých plateb žalovaného a tedy částečné úhrady žalovaného tak mohly být započteny pouze na sjednaný úrok a na jistinu, a to v tomto pořadí. Žalovaným uhrazenou částku co do výše 4 000 Kč tak byla žalobkyní oprávněně započítána na smluvní úrok v této výši. Částku 9 800 Kč, žalobkyní původně započtenou na úplatu, a částku zaplaceného administrativního poplatku ve výši 600 Kč započetl soud na zbývající část jistiny, žalobkyní uplatňované v částce 17 573,58 Kč, a přiznal tedy nárok na zaplacení jistiny pouze ve výši 7 173,58 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Takto vypočtená zbývající jistina pro kontrolu odpovídá i celkové jistině s úrokem, tj. 20 000 Kč + 4 000 Kč, po odečtení celkových plateb žalovaného, tj. 16 826,42 Kč. Žalobkyni dále náleží též úrok z prodlení ve výši odpovídající ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. dle požadavku žalobkyně od 1. 3. 2014, kdy takto přiznaný nárok na splacení jistiny byl splatný v plné výši před uvedeným datem. 7. Soud neshledal žalobu důvodnou v tom rozsahu, v němž na tento„ nárok“ vůči žalovanému žalobkyně provedla započtení částečných plnění žalovaného, které směřovala na úhradu„ administrativního poplatku“ a„ úplaty“. Ujednání o těchto dalších platbách soud považuje za neplatné a nebylo možno tedy na ně započítávat plnění žalovaného. Administrativní poplatek soud posoudil dle ustanovení § 499 obch. zák., který stanoví, že lze sjednat úplatu za sjednání závazku věřitele poskytnout peněžní prostředky na požádání, nicméně to zákon chápe jako poplatek za úplatu za rezervaci peněžních prostředků ve prospěch dlužníka z úvěrové smlouvy, resp. za zajištění zdroje těchto prostředků (srov. př. Štenglová, Plíva, Tomsa a kol.: Obchodní zákoník. Komentář, 13. vydání, Praha, C.H. Beck 2010, komentář k cit. ustanovení). Zde sotva k vynaložení takových nákladů došlo, neboť již v době uzavření smlouvy měla žalobkyně prostředky k dispozici a předala je v hotovosti žalovanému. Lze tedy uzavřít, že požadavek na zaplacení„ administrativního poplatku“ není oprávněný, neboť jako náklad žalobkyně na rezervaci finančních prostředků vůbec nevznikl. V případě žalobkyní uváděné„ úplaty“ není vůbec zřejmé, o jakou úplatu se jedná a za co dalšího by měl žalovaný (nad rámec odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků, tj. úroku) ještě žalobkyni platit. O úplatě lze pojmově hovořit jen v případech, pokud se za to protistraně dostává nějakého protiplnění, nicméně nic takového se ze žaloby, ani z úvěrové smlouvy nepodává. Požadavek na zaplacení„ úplaty“ tak jistě není nárokem dle ustanovení § 499 obch. zák., neboť tento nárok byl smluvně vymezen zvlášť v ujednání o„ administrativním poplatku“, ani nejde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, tedy o úrok ve smyslu ustanovení § 502 obchodního zákoníku, neboť i ten byl sjednán zvlášť ve výši 20 %. Pak ale není vůbec zřejmé, za co dalšího by měl žalovaný vlastně ještě platit. Pokud by mělo jít o úplatu za přenechání peněžních prostředků k užívání, pak by bylo nutno uzavřít, že v případě spotřebitelského bezúčelového úvěru poskytnutého na dobu okolo jednoho roku s úrokem přesahujícím 60 % je takový požadavek v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obchodního zákoníku), popř. u spotřebitele v rozporu s dobrými mravy (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Nepoctivému postupu žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy pak nasvědčuje i prostá skutečnost, že výše„ úplaty“, ačkoliv šlo o výrazně nejvyšší částku, kterou měl žalovaný za úvěr zap