10 C 294/2023-21 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že dne 22. 3. 2021 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně se společností [právnická osoba], Smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž žalovaný obdržel finanční hotovost ve výši 10 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 8 592 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaný zavázala původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 18 592 Kč. Úvěr měl být splacen ve 14 splátkách po 1 328 Kč a to ve lhůtě do 22. 5. 2022. V důsledku prodlení žalované vzniklo původnímu věřiteli právo na smluvní pokutu. Žalobkyně požaduje částku skládající se z jistiny 6557,91 Kč, z úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 412,90 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru 3 115,74 Kč, z úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru případu ve výši 590,90 Kč, z úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v bydlišti ve výši 1 144,56 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 184,06 Kč, z kapitalizovaného úroku ve výši 719,21 Kč, z úroku z prodlení ve výši 510,43 Kč. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobkyni, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022 a to s účinností ke dni 25. 11. 2022. 2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil. 3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 4. Žalobkyně na základě výzvy soudu vzala žalobu částečně zpět a tak soud v souladu s ustanovením § 96 odst. 1, 2 OSŘ rozhodl o částečném zpětvzetí, tj. co do smluvního úroku ve výši 3,25 % ročně z částky 6 557,91 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, a řízení v této části zastavil. 5. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že před podpisem smlouvy vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 10 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] dne 22. 3. 2021 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. 6. Za vadná považuje soud ujednání o výši úhrady za poskytnutí úvěru v částce 4 900 Kč (ve výši 49 % poskytnutého úvěru), úhrady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 929 Kč a úhrady za inkaso splátek v hotovosti v místě bydliště v částce 1 800 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 14 měsíců zavázal společně s úrokem na poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč zaplatit celkem částku 18 592 Kč, tedy jistinu navýšenou o téměř 86 %. Mimo to byla ve smlouvě sjednána sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. V tomtéž článku smlouvy bylo sjednáno zpoplatnění zaslaných upomínek částkou 750 Kč za každou z nich, sestávající se z nákladů spojených se zasláním upomínky ve výši 250 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč. Oznámení o zesplatnění pak bylo zpoplatněno částku 1 500 Kč. Zatímco na první straně smlouvy byl sjednán pevný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 963 Kč, na druhé straně smlouvy je uvedeno, že úroková sazba u úvěru se splatností 14 měsíců činí 15 % ročně, RPSN pak 272,44 %, přičemž žalobkyně se podanou žalobou domáhá nejen zaplacení dosud neuhrazené části pevného úroku, ale i dále plynoucího úroku ve výši 15 % ročně. V projednávané věci byl sice sjednán úrok ve výši 15 % ročně, nicméně spolu s poplatky se jedná o úrok mnohonásobně převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V době sjednání úvěrové smlouvy obvyklé výše spotřebitelského úroku činily cca 7,5 % ročně a nikoliv výše uvedených více než 80 % ročně. Tedy výše úroků uvedená ve smlouvě převyšovala téměř 11 x obvyklou výši úroků. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud po zhodnocení všech výše uvedených okolností, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. 7. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku ve výši 10 000 Kč, z níž byla odečtena částka 6 770 Kč, již žalovaný žalobkyni uhradil, tj. částka 3 230 Kč. Výrokem I. tak soud žalobě co do částky 3 230 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., respektive žalobkyně tyto požadovala v nižší výši než zákonem uvedené. 8. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 9. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že větší poměr úspěchu byl na straně žalovaného, avšak na jeho straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.