10 C 490/2022-23 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že pohledávka vznikla na základě Smlouvy o úvěru [číslo] mezi žalobkyní a žalovaným uzavřené dne 15. 10. 2021 distančním způsobem na adrese [webová adresa], na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 10 000 Kč s možností postupného čerpání. Úvěr byl vyplacen během dne 15. 10. 2021 v částce 10 000 Kč. Žalovaný si při sjednávání Smlouvy zvolil volitelné služby, v souladu s čl. II, odst. 5 Smlouvy a čl. 2 Sazebníku a to služba“ Presto” za poplatek ve výši 165 Kč a„ Klidné spaní“ za poplatek ve výši 110 Kč. Žalovaný na dlužnou částku nezaplatil ničeho. Žalobkyně dále požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny a to za prvních 90 dnů prodlení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil. 3. Z provedených důkazů má soud za prokázané, že žalobkyní označená úvěrová smlouva dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), jež byla uzavřena mezi účastníky dne 15. 10. 2021, obsahuje ujednání o tom, že žalovaný za poskytnutý úvěr ve výši 10 000 Kč se splatností 1 měsíc uhradí částku 2 700 Kč na odměně původnímu věřiteli. Tuto částku odměny je nutné považovat za úrok, a tedy výše úroku z tohoto úvěru dosahuje 27 % měsíčně, což je 324 % ročně. RPSN uvedené ve smlouvě tak činilo 1 732,08 %. Obvyklá výše úroku v říjnu 2021 činila u úvěrů pro domácnost na spotřebu se splatností do 1 roku 9,16 %, jak prokazuje výpis z databáze ARAD České národní banky. Sjednaná výše úroku tak více jak 35 x převyšovala obvyklou výši úvěrů. 4. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 15. 10. 2021 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. Jedná se tedy v souladu s ustanovením § 580 OZ o neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, když k této neplatnosti soud v souladu s ustanovením § 588 OZ přihlédne i bez návrhu. Shora uvedená výše úroků je výše, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů půjček či úvěrů, za jaké i v době realizace půjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské půjčky a úvěry. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě takto uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a násl. OZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a násl. OZ, přičemž podle § 1813 OZ, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalovanému a tím spíše i s ohledem na sjednanou smluvní pokutu v případě prodlení žalovaného s úhradou poskytnutého úvěru s příslušenstvím hodnotí jako smlouvu ve vztahu k žalovanému jako smlouvu výrazně nevýhodnou, smlouvu proto soud posoudil jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Nicméně, jak výše uvedeno, sjednaný úrok přesahoval obvyklou úvěrovou míru několikanásobně. 5. Při jednání konaném dne 1. 3. 2023 soud vyzval žalobkyni k prokázání uzavření smlouvy, která byla předložena nepodepsaná, přičemž dle názoru soudu uzavření smlouvy neprokazuje ani do ní žalobkyní doplněný údajný SMS kód. Ani přes poučení, jež se žalobkyni dostalo, však toto neprokázala. Nicméně, i kdyby žalobkyně uzavření smlouvy prokázala, nic by to neměnilo na tom, že smlouva je absolutně neplatná, protože zakládá významnou smluvní nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, a to vede k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku a to pro zjevný rozpor s dobrými mravy, když se jedná o neplatnost absolutní s ohledem na narušení veřejného pořádku. Neplatnost soud spatřuje tedy v obou výše uvedených důvodech. Nutno dále dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné 6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla by se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení by činil vyplacenou částku, tj. 10 000 Kč a žalovaný nezaplatil ničeho, soud výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 7. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru, jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v poplatcích, nákladech a smluvní pokutě nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 8. Výrokem II. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, když plně procesně úspěšný byl žalovaný. Žalovaný však žádné náklady neuplatňoval a dle názoru soudu mu ani žádné nevznikly.