12 C 402/2023-37 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky specifikované v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále také jen„ smlouva“), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 554 Kč sestávajícího z kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 103 Kč (se sjednanou úrokovou sazbou 26,10 % ročně), částky za zpracování a další péči o zákazníka ve výši 4 891 Kč a sjednaného pojistného, a to v 52 týdenních splátkách po 377 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na 4. 12. 2020. Žalovaný dosud uhradil na závazek částku 1 900 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným ze shora uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny 9 256,48 Kč, poplatků ve výši 8 187,52 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 966,10 Kč sestávajících z úroku ve výši 26,10 % ročně z dlužné jistiny 9 256,48 Kč od 5. 12. 2020 do 14. 12. 2022, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 648,23 Kč sestávajícího z úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny 9 256,48 Kč od 29. 10. 2020 do 14. 12. 2022. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, a to vyplacením částky 10 000 Kč žalovanému v hotovosti před podpisem smlouvy. Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne [datum] ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku za zpracování úvěru, garanci celkové ceny a péče o zákazníka, splátkové prázdniny, garanci neuplatnění pohledávky v případě úmrtí zákazníka ve výši 4 891 Kč ve spojení se sjednaným úrokem v částce 3 103 Kč a pojistným v částce 1 560 Kč za doplňkové pojištění, když žalovaný se na poskytnutou jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč, zavázal uhradit úrok včetně poplatků ve výši 9 554 Kč, tedy celkem částku 19 554 Kč, při sjednané splatnosti závazku v délce jeden rok. V článku 6. smlouvy byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení. V článku 6. smlouvy byly sjednány další poplatky jakožto paušalizovaná náhrada nákladů za vyhotovení a odeslání upomínek. Pokud přitom právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatky ve výši 9 554 Kč, tedy v rozsahu 96 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto„ poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 3 103 Kč, avšak při součtu úroku a poplatků, se reálně jednalo o úrok cca 96 % ročně v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47. 4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 10 000 Kč po odečtení žalovaným dosud uhrazené částky v celkové výši 1 900 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 8 100 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 31. 1. 2023 do zaplacení, když v této době byl žalovaný prokazatelně na základě výzvy žalobkyně obsažené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 (v níž byla žalovanému poskytnuta desetidenní lhůta k plnění) v prodlení s úhradou. 5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, poplatcích a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšný byl v řízení žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.