12 C 417/2023-36 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky specifikované v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná uzavřela dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne [datum] úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit včetně poplatku ve výši 9 355 Kč sestávajícího z kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 354 Kč (se sjednanou úrokovou sazbou 18,34 % ročně), částky za zpracování ve výši 1 500 Kč a částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 151 Kč, a to v 45 týdenních splátkách po 431 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaná dosud na dluh neuhradila ničeho. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou ze shora uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny 10 000 Kč, poplatků ve výši 7 898,32 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 815,11 Kč sestávajících z úroku ve výši 18,34 % ročně z dlužné jistiny 10 000 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 112,99 Kč sestávajícího z úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny 10 000 Kč od [datum] do [datum]. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, a to vyplacením této částky v hotovosti. Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne [datum] ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 2 151 Kč, ve spojení se sjednaným úrokem v částce 4 354 Kč a poplatkem za doplňkové pojištění v částce 1 350 Kč, když žalovaná se na poskytnutou jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč zavázala uhradit úrok včetně poplatků ve výši 9 355 Kč, tedy celkem částku 19 355 Kč, při sjednané splatnosti závazku v délce necelého jednoho roku. V článku 6., 6.1. byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž se žalovaná ocitne v prodlení. V článku 6., 6.3., 6.4. byly sjednány další poplatky jakožto paušalizovaná náhrada nákladů za vyhotovení a odeslání upomínek. Pokud přitom právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatky ve výši 5 001 Kč, tedy v rozsahu 50 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto„ poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 4 354 Kč, avšak při součtu úroku a poplatku v celkové výši 9 355 Kč, se reálně jednalo o úrok cca 110 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47. 4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 10 000 Kč, na níž žalovaná dosud ničeho neuhradila, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 31. 1. 2023 do zaplacení, když v této době byla žalovaná prokazatelně na základě výzvy žalobkyně, která byla součástí oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022, odeslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 13. 1. 2023, v prodlení s úhradou. 5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, poplatcích a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalované při součtu žalobkyní požadovaného příslušenství pohledávky splatného ke dni vyhlášení rozsudku byl obdobný, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.