12 C 428/2022-56 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podaným návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu včetně doplnění po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) prostřednictvím elektronických prostředků na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru (dále jen„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr, a to dne 20. 11. 2020 ve výši 10 000 Kč, dne 23. 11. 2020 ve výši 5 000 Kč, dne 27. 11. 2020 ve výši 2 500 Kč, dne 4. 12. 2020 ve výši 2 500 Kč, dne 19. 12. 2020 ve výši 20 000 Kč, dne 17. 2. 2021 ve výši 2 500 Kč, dne 26. 3. 2021 ve výši 1 000 Kč, finanční prostředky byly vyplaceny vždy na bankovní účet číslo [bankovní účet]. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného zejména lustrací z veřejně dostupných databází a výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji se zohledněním dostatečné finanční rezervy. Žalovaný měl povinnost úvěr uhradit nejpozději do 20. 3. 2022, což neučinil. Žalobkyně, které byla pohledávka za žalovaným ze shora uvedené smlouvy postoupena, se po žalovaném domáhala zaplacení částky 57 818,71 Kč sestávající se dle tvrzení žalobkyně ze součtu výběrů a poplatků za výběry žalovaného ve výši 47 389,91 Kč již snížené o úhrady žalovaného, z náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 500 Kč (2 x 250 Kč) dle čl. VI. odst. 1 písm. a) smlouvy o úvěru a z úroků za období čerpání ve výši 9 928,80 Kč dle čl. II. odst. 4 smlouvy o úvěru. Žalobkyně uvedla, že žalovaný před postoupením pohledávky dosud uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 51 184,98 Kč, která byla započtena dle čl. IX. odst. 5 smlouvy o úvěru. 2. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně v řízení prokázala, že na bankovní účet číslo [bankovní účet], jehož majitelem a disponentem v období plateb od 20. 11. 2020 d 26. 3. 2021 byl žalovaný (sdělení [právnická osoba] ze dne 30. 11. 2022) vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v období od [datum] d [datum] celkem částku 43 500 Kč. Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo dne 20. 11. 2020 k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání dle čl. IV. 1. smlouvy o úvěru o výši úroku z úvěru 10,50 % měsíčně, tedy ve výši 126 % ročně. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 10,50 % měsíčně, tedy 126 % ročně, a to v listopadu 2020, tedy v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů (splatnost v délce jednoho roku) pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 126 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se v čl. VI. odst. 1 písm. a) sjednává právo věřitele na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením klienta se splácením kterékoliv částky ve výši 250 Kč, v čl. VI. odst. 1 písm. c) smlouvy pak smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je klient v prodlení. Soud tedy přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. 3. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Na právní předchůdkyní žalobkyně vyplacenou částku v celkové výši 43 500 Kč však žalovaný dle žalobkyní uvedených tvrzení dosud uhradil částku v celkové výši 51 184,98 Kč, která zcela pokrývá právní předchůdkyní žalobkyně vyplacenou částku (a i v případně, že by soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pouze ve vztahu ke sjednané výši úrokové sazby, by pokryla i obvyklé úroky dle ust. § 1802 OZ za dobu poskytnutí úvěru žalovanému). Soud tak žalobu jako zcela nedůvodnou výrokem I. zamítl. 4. Výrokem II. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle zásady úspěchu ve věci. Vzhledem k tomu, že v řízení byl plně procesně úspěšný žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.