12 C 431/2023-42 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] se žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve třiceti pravidelných měsíčních splátkách po 3 491 Kč včetně sjednaného úroku ve výši 111,33 % ročně, počínaje [datum], vždy do každého desátého dne příslušného kalendářního měsíce. Žalovaný řádně uhradil splátku splatnou dne [datum] ve výši 3 491 Kč, následně se dostal do prodlení s úhradou splátek. V souladu se smluvním ujednáním žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni [datum]. Žalovaný dosud na závazek ze sjednaného úvěru uhradil celkem částku 13 964 Kč. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 33 880,64 Kč, kapitalizovaného úroku ve sjednané výši 111,33 % ročně z jistiny 33 880,64 Kč za dobu od [datum] do [datum] v částce 15 363,04 Kč, smluvní pokuty dle čl. VI. odst. 1, odst. 3a smluvních podmínek ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou pravidelné měsíční splátky a ve výši 0,1 % denně z částky 33 880,64 Kč od [datum] do [datum] v částce 4 607,77 Kč, celkem smluvní pokuty ve výši 5 106,77 Kč, úroku z prodlení z částky 33 880,64 Kč od 11. 2. 2023 do zaplacení. 2. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalobkyně vyplatila žalovanému částku 35 000 Kč, když tato byla dne [datum] poukázána na bankovní účet číslo [bankovní účet] vedený na jméno žalovaného. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] dne [datum] ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši sjednané úrokové sazby 111,33 % ročně. Mimo to byly ve smluvních podmínkách sjednány následky prodlení se splácením ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení, ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou pravidelné měsíční splátky dle čl. VI. odst. 3 písm. a) smluvních podmínek (ujednání o smluvní pokutě v podmínkách, a nikoliv ve smlouvě samotné je přitom neplatným právním jednáním v souladu s právními závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu ze dne 11. 11. 2013 ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11) či poplatek za odeslané upomínky ve výši 450 Kč dle čl. VI. odst. 2 písm. a) smluvních podmínek. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 111,33 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 111,33 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47. 3. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 35 000 Kč po odečtení částky 13 964 Kč dosud žalovaným na dluh uhrazené. Soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 21 036 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 29. 4. 2023 do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne 6. 4. 2023, odeslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 14. 4. 2023, v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do čtrnácti dnů ode dne předání písemnosti k poštovní přepravě, v prodlení s plněním. 4. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaném úroku, smluvní pokutě, a rozdílu mezi žalobkyní požadovaných úrokem z prodlení a soudem přiznaným úrokem z prodlení s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné. 5. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšný byl (při součtu žalobkyní požadovaného příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku) žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.