12 C 489/2023-34 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba] (dále též jako„ věřitel“) smlouvu o úvěru, na základě níž byl žalované poskytnut dne [datum] úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 994,11 Kč a úroku ve výši 295,89 Kč nejpozději do [datum], což dosud neučinila. Pohledávka věřitele ze shora uvedené smlouvy za žalovanou byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 994,11 Kč, smluvního úroku ve výši 295,89 Kč a úroku z prodlení z částky 14 290 Kč od 19. 6. 2022 do zaplacení. 2. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované částku 10 000 Kč na bankovní účet číslo [bankovní účet]. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo [anonymizováno] [číslo] dne [datum] ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku v částce 3 994,11 Kč ve spojení s úrokem v částce 295,89 Kč, neboť žalovaná se smlouvou se splatností v trvání 30 dnů zavázala uhradit jistinu včetně úroku a poplatku v celkové částce 4 290 Kč, představující úrok 560 % ročně. Mimo to byly ve smlouvě sjednány následky prodlení se splácením ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení, či povinnost náhrady účelně vynaložených nákladů dle Sazebníku. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně sjednala se žalovanou povinnost hradit na poskytnutou jistinu 10 000 Kč se splatností třicet dnů poplatek ve výši 3 994,11 Kč (při překročení doby splatnosti, jehož se podanou žalobou domáhá), je třeba tento považovat taktéž za sjednaný úrok. V dané smlouvě byl tak pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 560 % ročně (ve výši 270 % ročně při řádném splácení), v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Je přitom nerozhodné, že se jednalo o krátkodobě poskytnutý úvěr se splatností v délce jednoho měsíce. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 560 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47. 3. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 10 000 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 29. 8. 2023 do zaplacení, kdy byla žalovaná na základě výzvy žalobkyně k zaplacení obsažené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 8. 2023, odeslané dne 19. 8. 2023, v níž byla žalované uložena povinnost plnit do tří dnů od doručení výzvy, v prodlení s plněním. 4. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaném poplatku a úrocích s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné. 5. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesní úspěch žalobkyně představoval cca 70 % předmětu řízení (výrok I.), neúspěch 30 % (výrok II.). Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 40 % Náklady řízení tvořil soudní poplatek 800 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba) po 300 Kč dle § 14b odst. 1 AT s omezením dle § 14b odst. 4 AT v celkové výši 900 Kč a 3 x náhrada hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT. Advokát žalobkyně je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto žalobkyni ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21 % z odměny advokáta a náhrady hotových výdajů s výjimkou soudního poplatku, jehož úhrada je osobní povinností žalobkyně. Celkem náklady řízení žalobkyně činily částku 2 252 Kč, z čehož 40 % činí částku 901 Kč Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaná dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.