12 C 496/2022-40 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 22 960 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] se žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uhradit tuto částku včetně souhrnného poplatku ve výši 16 360 Kč, a to v týdenních splátkách po 606 Kč. Žalovaný dosud na dluh uhradil částku 13 400 Kč, kterou žalobkyně započetla v poměru 83,47 % na jistinu, v poměru 16,53 % na úrok za poskytnutí úvěru. Zbývající dlužnou částku ve výši 22 960 Kč žalovaný dosud neuhradil. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, když údaje o příjmech a výdajích žalovaného byly uvedeny v kartě klienta. 2. Opatrovnice žalovaného uvedla, že z listin doložených žalobkyní lze dovodit, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru. Přestože žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného, k tomuto neoznačila žádné důkazy. Z žalobkyní doložených listinných důkazů dále není zřejmé, u koho měl žalovaný splácet, a zda jej příslušná osoba navštěvovala, případně kde, a z jakého důvodu žalobkyně smlouvu nevypověděla přesto, že žalovaný byl od počátku v prodlení s úhradou. 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který byl žalovanému vyplacen v hotovosti při podpisu smlouvy, přičemž žalovaný se zavázal tento splatit včetně úroku ve výši 3 960 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč, tedy celkem částky 36 360 Kč, v 60ti týdenních splátkách po 606 Kč, počínaje 11. 3. 2019. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Ve smlouvě byla sjednána povinnost žalovaného uhradit žalobkyni na jistinu ve výši 20 000 Kč úrok ve výši 3 960 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč, tedy celkem částku 36 360 Kč, to vše se splatností úvěru mírně převyšujícím jeden rok. Pokud přitom žalobkyně určuje poplatky ve výši 12 400 Kč, tedy v rozsahu 62 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto„ poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 3 960 Kč, avšak při součtu úroku a poplatků ve výši 12 400 Kč, se reálně jednalo o úrok ve výši 71 % ročně (jak bylo ostatně uvedeno ve smlouvě o spotřebitelském úvěru) v době, kdy obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů činila okolo 10 % ročně, jak vyplývá z údajů publikovaných Českou národní bankou. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47. 4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 20 000 Kč, po započtení úhrady žalovaného ve výši 13 400 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 6 600 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 21. 4. 2022 do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne 8. 4. 2022, odeslané dne 8. 4. 2022, v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do sedmi dnů od doručení výzvy, v prodlení s plněním. 5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaných poplatcích a úrocích, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné. 6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšný byl v řízení žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.