12 C 77/2023-37 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podaným návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě jeho žádosti ze dne [datum] spotřebitelský úvěr ve výši 6 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni včetně sjednaného poplatku ve výši 6 408 Kč původně do 2. 7. 2022, po prodloužení splatnosti následně do 30. 9. 2022, což dosud neučinil. Žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila dostatečně úvěruschopnost žalovaného, kdy vyjma lustrace žalovaného v centrální evidenci exekucí, lustrace v insolvenčním rejstříku, ověření úvěrové zprávy z registru úvěrů REPI, posoudila příjmy žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný na závazek dosud ničeho neuhradil, domáhala se žalobkyně podaným návrhem zaplacení dlužné jistiny ve výši 6 000 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky v celkové výši 2 600 Kč sestávajících z náhrady vynaložených nákladů za upomínky ve výši 450 Kč, resp. ve výši 650 Kč a nákladů za předání věci k inkasnímu řízení dle čl. 7 smlouvy ve výši 1 500 Kč, dále smluvní pokuty dle čl.7 a 7.3. smlouvy ve výši 2 x 900 Kč, tedy celkem smluvní pokuty ve výši 1 800 Kč, a sjednaného poplatku ve výši 6 408 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené elektronicky dne [datum] (verifikační platba z bankovního účtu vedeného na jméno žalovaného číslo [bankovní účet] ve výši 1 Kč ze dne 20. 12. 2021) vyplatila na bankovní účet vedený na jméno žalovaného číslo [bankovní účet] dne [datum] částku 6 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne [datum] ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši úroku 39 % ročně ve spojení s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 408 Kč, když žalovaný se na poskytnutou jistinu úvěru ve výši 6 000 Kč zavázal uhradit jistinu, úrok včetně poplatku v celkové výši 12 600 Kč (v případě slevy za včasné splacení ve výši 7 680 Kč), při sjednané původní splatnosti závazku v délce 30 dnů. V článku 7., 7.1. písm. a), písm. c) smlouvy byla sjednána povinnost úvěrovaného hradit úvěrujícímu náhradu všech nákladů vzniklých úvěrujícímu v důsledku prodlení úvěrovaného, stejně jako povinnost úvěrovaného hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je úvěrovaný v prodlení. V čl. 7, 7.2. smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 15 % z jistiny poskytnutého úvěru za každé porušení povinnosti spočívající v závazku úvěrovaného vždy k třetímu dni příslušného kalendářního měsíce, po dobu, po niž bude trvat smluvní vztah založený smlouvou, předložit úvěrujícímu písemně (případně emailem) potvrzení o trvání zaměstnání či pracovního poměru, případně informovat, že k takovému dni není v zaměstnaneckém či pracovním poměru, dále byla sjednána povinnost bez zbytečného odkladu, nejpozději však do pěti dnů od uzavřené smlouvy, předložit úvěrujícímu potvrzení příslušného okresního (obvodního) soudu dle jeho úředně hlášeného pobytu, že vůči němu jsou/nejsou vedena soudní řízení s tím, že potvrzení nesmí být starší 3 měsíců. V čl. 7, 7.4. a) -d) byly sjednány poplatky za první upomínku ve výši 450 Kč, poplatek za druhou upomínku ve výši 650 Kč, poplatek ve výši 1 500 Kč za náklady spojené s předáním a úhradou ceny za vymáhání pohledávky cestou inkasní agentury. Pokud přitom žalobkyně určuje poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 408 Kč, tedy v rozsahu 107 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě tohoto„ poplatku“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 39 % ročně, avšak při součtu úroku a poplatku ve výši 6 408 Kč, se reálně jednalo o úrok cca 1 200 % ročně (v případě slevy za včasné splacení pak o úrok 300 % ročně), v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47. 4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 6 000 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 6 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 18. 11. 2022 do zaplacení, když v této době byl žalovaný prokazatelně na základě výzvy žalobkyně ze dne 10. 11. 2022, předané k poštovní přepravě dne 10. 11. 2022, v níž žalobkyně stanovila žalovanému lhůtu k plnění do 17. 11. 2022, v prodlení s úhradou. 5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývajícím poplatku, nákladech spojených s uplatněním pohledávky a smluvní pokutě, nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšný byl v řízení žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.