15 C 111/2023-16 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 3. února tr,, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 54 156,58 Kč, představujících jednak z nevrácený úvěr 10 000 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a poplatek 44 156,58 Kč za poskytnutí úvěru. Podle žalobkyně uzavřela žalovaná dne [datum] [číslo] se společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ úvěrující“) smlouvu o úvěru, podle níž měla úvěrující poskytnout žalované úvěr 10 000 Kč převodem na bankovní účet žalované. Úvěr měl být splacen do [datum] [číslo]. Žalovaná do dnešního dne úvěr nevrátila. Žalobkyně měla nabýt žalované pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s úvěrující dne [datum]. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I. Žaloba na placení poplatku a úroku z prodlení nebyla odůvodněna. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavila k jednání před soudem, nařízenému na den 27. září tr., když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Soud nemohl žalobě vyhovět pro nedostatek zjištění ve vztahu k aktivní věcné legitimaci žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že smlouva, z níž žalovaný nárok dovozuje, byla uzavřena (zřejmě tedy sjednána) s úvěrující, která jí tuto pohledávku měla smluvně postoupit. Ohledně skutkových tvrzení o uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, však žalobkyně neoznačila žádné důkazy. Soud proto v tomto směru nemohl učinit žádná skutková zjištění, neboť žalovaná neoznačila žádná z žalobních tvrzení za nesporná. Již podle žalobních tvrzení, resp. jejich nedostatku, by ovšem nebylo možné vyhovět žalobě na placení poplatku 44 156,58 Kč, i kdyby soud zjistil sjednání smlouvy o postoupení žalovaných pohledávek. Žalobkyně totiž soudu nesdělila žádné skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod právní normu, z níž by žalovaná povinnost v tomto rozsahu vyplývala. I kdyby snad žalobkyně tvrdila, že se jednalo o sjednanou povinnost, pak by také již ze žalobních tvrzení bylo zřejmé, že poplatek za poskytnutí úvěru představuje skrytou formu úrokového zatížení úvěru. Takto případně tvrzený skutkový stav by bylo nutné posoudit ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24. Úplata za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku) v této výši představuje přepočítaný roční úrok více než 535 %, který zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase. Ujednání o takovém úroku by tak bylo nutné právně posoudit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 577 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; viz závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2022, čj. 33 Cdo 60/2021-118; dostupném na www.nsoud.cz). Z neplatného ujednání pak žalované pochopitelně nemohla vzniknout žádná platební povinnost. Vzhledem k tomuto procesnímu stavu soudu nezbylo, než výrokem I. žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení, tížící žalobkyni podle § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). S ohledem na akcesoritu úrokového příslušenství k žalované jistině, byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Na závěr nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazního návrhu před jednáním, resp. k poskytnutí lhůty na jednání k těmto úkonům v případě, že by soud nemohl žalobě v plném rozsahu vyhovět (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2022, č. j. 25 Co 57/2022-52, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 4/2021, se stejným závěrem). Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm (viz také výše odkazované usnesení Ústavního soudu a z mnoha např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2019, č. j. 25 Co 297/2019–45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019, nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, č. j. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 115/2014). Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 OSŘ, nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Z toho, že žalobkyně v žalobním návrhu souhlasila s tím, aby o žalobě bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání, nebo z toho, že o žalobě nejprve rozhodl zdejší soud v jiném obsazení (již zrušeným) elektronickým platebním rozkazem, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání, procesně příznivého výsledku řízení (viz obdobně odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013, č. j. 25 Co 598/2013–87, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 115EC 564/2011). Žalobkyně jistě věděla podle výsledku jiných řízení, která se o jejích žalobách na vrácení úvěrů vedla před zdejším soudem (z mnoha například řízení vedená pod sp. zn. 10 C 74/2022, 11 C 43/2022, 15 C 393/2021), jakými nedostatky její žalobní návrh obecně trpěl a jak řízení v takovém případě může dopadnout. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na náhradu procesních nákladů žádné z účastnic.