15 C 315/2022-54 — Okresní soud v Chebu

Rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 30. srpna 2022, se žalobkyně domáhala po žalované uložení povinnosti k placení nevráceného úvěru 94 691,61 Kč, úroku 19 382,39 Kč, úroku z prodlení 26 345,29 Kč a dalšího poměrného příslušenství podle výroku I. Platební povinnosti žalované dovozovala žalobkyně ze smlouvy účastnic o úvěru [číslo], uzavřené dne [datum]. Na základě této smlouvy měla žalobkyně poskytnout žalované peněžní prostředky do výše úvěrového limitu 150 tis. Kč a žalovaná se měla zavázat za to platit žalobkyni úrok a při prodlení úrok z prodlení 20 % ročně. Žalovaná své povinnosti podle žalobkyně neplnila, vzhledem k tomu se měla dostat do prodlení, a proto žalobkyně písemně oznámila žalované splatnost všech pohledávek ze smlouvy. Žalovaná přesto svůj závazek nesplnila a ke dni 2. srpna 2022 dluží žalobkyni z titulu předmětné úvěrové smlouvy z čerpaného úvěru na jistině 94 691,61 Kč. Úvěr měl být žalované poskytnut dne [datum]. Od 10. září 2020 byla žalovaná podle žalobkyně v prodlení s placením úroku z úvěru, který byl podle dohodnuté sazby 8,9 % ročně za období od 10. září 2020 do 2. srpna 2022 kapitalizován v částce 19 382,39 Kč. Za stejné období počítaný úrok z prodlení v poměru 20 % ročně pak dosáhl 26 345,29 Kč. Žalovaná k žalobě pouze uvedla, že sporuje způsob výpočtu údajně dlužné částky z titulu poskytnutého úvěru a případného příslušenství takové pohledávky. Proto žalobu neuznala. K jednání nařízenému soudem k projednání a rozhodnutí věci na den 24. května tr. se nedostavila žádná z účastnic, ani zástupce žalobkyně, přičemž jen neúčast strany žalující byla předem omluvena. Vzhledem k rozsahu žalobních tvrzení je nejprve nutné uvést, že žaloba musí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, z nichž by žalované právo (povinnost) měla vyplývat. Pokud tedy žalobkyně právně hodnotí ujednání účastnic jako úvěr, pak musí uvést takové skutečnosti, které by soudu umožnily je podřadit právě pod takový zákonem typově upravený závazkový vztah. Právní úpravu úvěru nalezneme v § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Podle ní jde o úvěr tehdy, pokud se smlouvou úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně ovšem nic o závazku žalované vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky neuváděla. Pouze se zmínila o povinnosti žalované platit úroky a o tom, že měla oznámit žalované splatnost pohledávek. Splatnost je také ovšem opět jen právní hodnocení dospělosti pohledávky, která nastává na základě určitých skutečností. Obdobně prodlení je pouze právní hodnocení důsledku nesplnění dluhu (pohledávky) ve lhůtě stanovené (alternativně) zákonem, ujednáním, či věřitelem (viz § 1958 OZ). Ze žádných žalobkyní tvrzených skutečností se ovšem nepodávalo, že by k prodlení žalované mělo dojít právě od 10. září 2020. Tedy že by se snad žalovaná zavázala úvěr vrátit do 9. září 2020, nebo že by při nesjednání doby plnění byla vyzvána žalobkyní k vrácení úvěru do této doby. Přes tyto nedostatky je možné s ohledem na stanovisko žalované o úvěru uvažovat. Nejen v podnikatelské sféře je totiž obecně známé, že úvěrem je myšlen i závazek úvěrovaného poskytnuté peníze vrátit. Pokud tedy žalovaná jen zpochybňovala výši dlužné částky, lze usoudit, že si byla vědoma své povinnosti k vrácení úvěru. S ohledem na spor ohledně výše dlužné částky, tížilo ovšem žalobkyni důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení o předání částky (úvěru) žalované alespoň ve výši žalované jistiny. Žalovaná totiž neuváděla nic o tom, že by snad z úvěru cokoli žalobkyni zaplatila. Soud se proto při dokazování zaměřil právě na tuto skutečnost. Z písemné smlouvy účastnic soud zjistil, že žalobkyně se skutečně zavázala poskytnout žalované peníze do výše (limitu) 150 tis. Kč. Smlouva ovšem samotné předání peněz nepotvrzovala. Zjevně proto žalobkyně k prokázání poskytnutí úvěru označila písemnosti nazvané jako historie úvěrového účtu... Z nich soud zjistil, že obsahují jen sumarizaci účetních obratů, aniž by bylo zřejmé, kdo je vyhotovil a zda žalovaná jakkoli osvědčovala správnost údajů v nich uvedených. Oznámení o zesplatnění pak bylo výzvou žalobkyně k zaplacení dlužnou částku ze smlouvy ve výši 108 690,30 Kč s obecným avízem na předchozí výzvy k placení. Z uvedeného skutkového zjištění je zřejmé, že žalobě nebylo možné vyhovět. Účastnice se sice dohodly na tom, že žalobkyně poskytne žalované peníze do výše 150 tis. Kč, ale že by se tak stalo právě ve výši žalované jistiny, soudem zjištěno nebylo. Žalovaná totiž toto tvrzení žalobkyně nepotvrzovala a žalobkyní označené písemné důkazy (důkazní prostředky; historie úvěrového účtu a výzva k placení) měly zjevně charakter soukromých listin ve smyslu § 565 OZ. Bylo tedy na žalobkyni, aby v souladu s tímto ustanovením prokázala správnost jejího obsahu. To se nestalo, a proto pro neusnesení důkazního břemeno tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ) soud žalobu na zaplacení částky 94 691,61 Kč výrokem I. zamítl. Stejným výrokem byla zamítnuta také žaloba na placení úrokového příslušenství. Nebylo-li totiž zjištěno předání úvěrových peněz, nemohlo ani dojít k jejich úročení, když žalobkyně se nezmiňovala o povinnosti žalované platit úrok z celého úvěrového limitu bez ohledu na stav čerpání úvěru. Nedošlo-li k poskytnutí úvěru, nevznikla ani povinnost žalované úvěr vrátit a žalovaná se tak nemohla dostat do prodlení s plněním peněžitého dluhu ve smyslu §§ 1968 a 1970 OZ. Výrokem II. soud nepřiznal žádné z účastnic právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, neboť zcela procesně úspěšná žalovaná žádnou náhradu v tomto směru nežádala.