20 C 27/2023-14 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou podanou dne 11. 9. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 226,28 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 9. 4. 2022 do zaplacení, a to z titulu čerpaného a žalovaným nesplaceného úvěru, když původní úvěrující svoji pohledávku za žalovaným následně převedl na osobu žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. 6. 2023. 2. Žalovaný se k podané žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, při splnění podmínek bylo ve věci rozhodnuto podle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání 3. Soud pak za popsané naprosté procesní pasivity žalovaného, který, ač rovněž zatížen povinnosti tvrzení a břemenem důkazním, v žádném směru nevyvracel obsah žalobních tvrzení, z dále popsaných písemných důkazních prostředků, předložených žalobkyní, zjistil skutkový stav v zásadě odpovídající žalobním tvrzením a spočívající v tom, že distančně, prostřednictvím internetové sítě – elektronických prostředků přes webový portál [webová adresa] byla dne 9. 3. 2022 mezi úvěrujícím - společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], na základě které, jak vyplývá z potvrzení o platbě, převedl úvěrující na běžný účet č. [bankovní účet] ve prospěch žalovaného částku 6 800 Kč, kterou měl žalovaný spolu s „ poplatkem za poskytnutí spotřebitelského úvěru“ ve výši 7 426,28 Kč úvěrujícímu vrátit do 30 dnů, tj. do 8. 4. 2022. Žalovaný nevyvracel žalobní tvrzení o tom, že na svém dluhu ničeho neuhradil. Po postoupení takto vzniklé pohledávky dle výše cit. smlouvy o postoupení pohledávky, o čemž byl žalovaný vyrozuměn sdělením úvěrujícího ze dne 29. 6. 2023, žalobkyně podáním ze dne 29. 6. 2023 vyzvala žalovaného k úhradě jeho dluhu před podáním žaloby. 4. Právní vztah mezi úvěrujícím a žalovaným by bylo namístě posoudit jako právní vztah vzniklý na základě uzavřené smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vycházeje z obsahu této smlouvy, určující vzájemná práva a povinnosti stran smlouvy, pak z těchto ustanovení by rovněž vycházela povinnost žalovaného vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s příslušenstvím pohledávky. Nadepsaný soud uzavírá, že předmětná smluvní ujednání je nutno posuzovat jako celek, je pak zřejmé, že v případě poskytnuté částky ve výši 6 800 Kč měl žalovaný v souhrnu uhradit úvěrujícímu tuto částku v rámci pouhých 30 dnů navýšenou o 109,21 %, což je výše, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů půjček či úvěrů, za jaké i v době realizace půjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské půjčky a úvěry, ostatně úvěrující uvedené vyjádřil i vyčíslením roční procentní sazby nákladů poskytnutého úvěru hodnotou 9 088,10 % Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a násl. o. z., konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a násl. o. z., přičemž podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalovanému výrazně značně nevýhodnou, obdobně tak, jak Krajský soud v Plzni jako soud odvolací judikoval ve svých rozhodnutích ze dne 18. 5. 2021, č. j. 64 Co 101/2021-87, ze dne 24. 2. 2021, č. j. 25 Co 27/2021-124, ze dne 6. 1. 2021, č. j. 25 Co 360/2020-84, ze dne 16. 9. 2020, č. j. 25 Co 209/2020-66 či ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 Co 132/2017–77, týkajících se věcí obdobných, hodnotí jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům, jak předpokládá ust. § 580 o. z., tedy jako smlouvu neplatnou a v návaznosti na ust. § 588 o. z. potud, že k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolávat, totiž zde osoby žalovaného. V takovém případě má žalobkyně (po postoupení pohledávky) toliko právo na vydání toho, co její právní předchůdce sám plnil na základě smlouvy, jež nebyla platná, soud proto žalobě vyhověl co do částky odpovídající poskytnuté jistině spolu s úrokem z prodlení, počítaným dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, neboť na základě neplatné smlouvy nemá žalobkyně právo na úhradu popsaného poplatku. 5. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Každá ze stran sporu byla v řízení v zásadě obdobně úspěšná, soud proto ani jedné nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.