10 C 81/2024-17 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že dne 24. 3. 2022 uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně se společností , právnická osoba, ., Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž žalovaná obdržela finanční hotovost ve výši 10 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 8 592 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaná zavázala původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 18 592 Kč. Úvěr měl být splacen ve 14 splátkách po 1 328 Kč a to ve lhůtě do 24. 5. 2023. V důsledku prodlení žalované vzniklo původnímu věřiteli právo na smluvní pokutu. Žalobkyně požaduje částku skládající se z jistiny 8 627,75 Kč, z úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 378,42 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru 4 200 Kč, z úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru případu ve výši 1 186,97 Kč, z úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v bydlišti ve výši 1 542,86 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 416,94 Kč, z kapitalizovaného úroku ve výši 400,90 Kč, z úroku z prodlení ve výši 768,06 Kč. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou následně postoupena na žalobkyni, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 a to s účinností ke dni 7. 8. 2023.2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila.3. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), bez nařízení jednání.4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že před podpisem smlouvy vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 10 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, dne 24. 3. 2022 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná.5. Za vadná považuje soud ujednání o výši úhrady za poskytnutí úvěru v částce 4 900 Kč (ve výši 49 % poskytnutého úvěru), úhrady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 385 Kč a úhrady za inkaso splátek v hotovosti v místě bydliště v částce 1 800 Kč, neboť žalovaná se smlouvou se splatností v trvání 14 měsíců zavázala společně s úrokem na poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč zaplatit celkem částku 18 592 Kč, tedy jistinu navýšenou o téměř 86 %. Mimo to byla ve smlouvě sjednána sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. V tomtéž článku smlouvy bylo sjednáno zpoplatnění zaslaných upomínek částkou 750 Kč za každou z nich, sestávající se z nákladů spojených se zasláním upomínky ve výši 250 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč. Oznámení o zesplatnění pak bylo zpoplatněno částku 1 500 Kč. Zatímco na první straně smlouvy byl sjednán pevný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 507 Kč, na druhé straně smlouvy je uvedeno, že úroková sazba u úvěru se splatností 14 měsíců činí 8 % ročně, RPSN pak 272,44 %, přičemž žalobkyně se podanou žalobou domáhá nejen zaplacení dosud neuhrazené části pevného úroku, ale i dále plynoucího úroku ve výši 8 % ročně. V projednávané věci byl sice sjednán úrok ve výši 8 % ročně, nicméně spolu s poplatky se jedná o úrok mnohonásobně převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V době sjednání úvěrové smlouvy obvyklé výše spotřebitelského úroku činily cca 8,27 % ročně a nikoliv výše uvedených téměř 86 % ročně. Tedy výše úroků uvedená ve smlouvě převyšovala více jak 11 x obvyklou výši úroků. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud po zhodnocení všech výše uvedených okolností, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným.6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku ve výši 10 000 Kč, z níž byla odečtena částka 2 656 Kč, již žalovaná žalobkyni uhradila, tj. částka 7 344 Kč. Výrokem I. tak soud žalobě co do částky 7 344 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.7. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.8. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že větší poměr úspěchu byl na straně žalované, avšak na její straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.