12 C 496/2023-29 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] se žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč na dobu neurčitou, přičemž žalovaný se na základě smlouvy zavázal hradit každý měsíc, vždy nejpozději k pátému dni v měsíci úrok 40 % měsíčně z jistiny za uplynulé období, jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela či zčásti kdykoliv během trvání smlouvy. Žalovaný se dostal opakovaně do prodlení s úhradou úroku, žalobkyně tak využila smluvního oprávnění a úvěr ke dni 8. 1. 2023 zesplatnila. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 8 000 Kč, smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně za první měsíc doby čerpání v kapitalizované výši 3 200 Kč, smluvní pokuty dle čl. 4 písm. c) smlouvy ve výši 2 232 Kč za prodlení s úhradou jistiny ve výši 0,1 % denně od 9. 1. 2023 do 15. 10. 2023, úroku z prodlení z částky 11 200 Kč od 9. 1. 2023 do zaplacení. 2. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalobkyně vyplatila žalovanému částku 8 000 Kč, když tato byla dne [datum] poukázána na bankovní účet číslo [bankovní účet] vedený na jméno žalovaného. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] dne [datum] ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši sjednané úrokové sazby 40 % měsíčně, tedy 480 % ročně. Mimo to byly v čl. IV., 4.2. smlouvy sjednány následky prodlení se splácením ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, stejně jako právo žalobkyně na„ účelně“ vynaložené náklady související s prodlením žalovaného s odkazem na Sazebník. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 480 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 480 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47. 3. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 8 000 Kč. Soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 24. 10. 2023 do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne 15. 10. 2023, odeslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 15. 10. 2023, v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do tří dnů, v prodlení s plněním. 4. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaném úroku, smluvní pokutě, a rozdílu mezi žalobkyní požadovaných úrokem z prodlení a soudem přiznaným úrokem z prodlení s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné. 5. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného byl (při součtu žalobkyní požadovaného příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku) obdobný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.