12 C 94/2024-26 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou včetně jejího doplnění domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně , Anonymizováno, (dříve , Anonymizováno, , dále jen „věřitel“), smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě níž žalovaný čerpal postupně finanční prostředky v souhrnné výši 240 744 Kč, a to poukázáním z bankovního účtu věřitele na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Za dobu trvání smluvního vztahu žalovaný na vyčerpanou jistinu úvěru, sjednané úroky a další platby uhradil ke dni splatnosti úvěru, tj. , datum, , celkem částku 329 003,16 Kč, přičemž dluh žalovaného žalobkyně vyčíslila na částku 69 438,51 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 49 455,36 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč dle ust. čl. VI odst. 1 písm. a) úvěrové smlouvy a úroku za dobu čerpání úvěru v kapitalizované výši 19 733,15 Kč v souladu s čl. II odst. 4 smlouvy o úvěru. Před podáním žaloby žalovaný na uvedenou dlužnou částku uhradil k rukám žalobkyně 44 000 Kč, a žalobkyně se tak podanou žalobou domáhá úhrady částky ve výši 25 438,51 Kč. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní upomínkou ze dne , datum, .2. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně v řízení prokázala, že věřitel postupně vyplatil žalovanému částku v celkové výši 240 744 Kč, a to poukázáním na bankovní účet číslo , č. účtu, vedený na jméno žalovaného. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru dne , datum, ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši sjednané úrokové sazby 10,50 % měsíčně, tedy 126 % ročně. Mimo to byly v čl. VI. odst. 1 smlouvy sjednány následky prodlení se splácením ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, stejně jako právo věřitele na „účelně“ vynaložené náklady související s prodlením žalovaného se splacením kterékoli částky ve výši 250 Kč. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 126 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 126 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou věřitelem, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena věřitelem, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.3. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, žalobkyně se mohla domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalovaný ovšem za dobu smluvního vztahu čerpal finanční prostředky ve výši 240 744 Kč, přičemž na tuto částku věřiteli za dobu trvání smluvního vztahu uhradil 329 003,16 Kč, z čehož částka 128 286,43 Kč byla započtena na příslušenství a před podáním žaloby zaplatil 44 000 Kč (i tato částka byla započtena částečně na úrok). Z uvedeného tak plyne, že žalovaný uhradil žalobkyni, případně věřiteli, dosud nejen vyplacené finanční prostředky ve výši 240 744 Kč, ale taktéž úrok v obvyklé výši ve smyslu ustanovení § 1802 OZ. Soud tedy výrokem I. žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byl nárok žalobkyně nedůvodný.4. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, podle kterého by právo na náhradu nákladů řízení náleželo plně úspěšnému žalovanému. Na straně žalovaného však soud žádné náklady řízení neshledal, a proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.