12 C 136/2025-60 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podaným návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu včetně doplnění po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne , datum, uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností , Anonymizováno, dříve , Anonymizováno, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) prostřednictvím elektronických prostředků na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“) s úvěrovým limitem 20 000 Kč, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr, a to dne , datum, částku 15 000 Kč a dne , datum, částku 5 000 Kč, finanční prostředky byly vyplaceny vždy na bankovní účet číslo , č. účtu, . Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného zejména lustrací z veřejně dostupných databází a výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji se zohledněním dostatečné finanční rezervy. Žalovaný měl povinnost úvěr uhradit nejpozději do , datum, , což neučinil. Žalobkyně, které byla pohledávka za žalovaným ze shora uvedené smlouvy postoupena, se po žalovaném domáhala zaplacení částky 29 472,79 Kč sestávající se dle tvrzení žalobkyně z jistiny 20 000 Kč, z náhrady účelně vynaložených nákladů dle čl. 8.1. standardních podmínek úvěrové smlouvy ve výši 750 Kč a z úroků za období čerpání ve výši 9 722,79 Kč dle tabulky na listu č. , hodnota, smlouvy o úvěru. Žalobkyně uvedla, že žalovaný před podáním žaloby uhradil částku 1 000 Kč, žalobkyně se tudíž domáhá zaplacení celkem částky 29 472,79 Kč s příslušenstvím.2. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že na bankovní účet číslo , č. účtu, , jehož majitelem a disponentem v období plateb v srpnu 2024 byl žalovaný (sdělení , Anonymizováno, ze dne , datum, ) vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v období srpna 2024 celkem částku 20 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo dne , datum, k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši úroku z úvěru 146,949 % ročně. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 146,949 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů (splatnost v délce jednoho roku) pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši téměř 147 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. V čl. 8, 8. 1. Standardních podmínek Úvěrové smlouvy se sjednává právo věřitele na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením klienta se splácením kterékoliv částky ve výši 250 Kč, dále pak smluvní pokuta (označená jako „penále“) ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je klient v prodlení. Soud tedy přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným.3. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 20 000 Kč, na níž žalovaný dosud uhradil částku 1 000 Kč. Soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 19 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od , datum, do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně k úhradě ze dne , datum, , odeslané téhož dne, v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do tří dnů od doručení výzvy, v prodlení s plněním.4. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v náhradě účelně vynaložených nákladů a úrocích s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.5. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesní úspěch žalobkyně představoval cca 65 % předmětu řízení (výrok I.), neúspěch 35 % (výrok II.). Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 30 %. Náklady řízení tvořil soudní poplatek 1 180 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba) po 400 Kč dle § 14b odst. 1 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 v celkové výši 1200 Kč a 3 x náhrada hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) AT. Advokát žalobkyně je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto žalobkyni ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21 % z odměny advokáta a náhrady hotových výdajů s výjimkou soudního poplatku, jehož úhrada je osobní povinností žalobkyně. Celkem náklady řízení žalobkyně činily částku 2 995 Kč, z čehož 30 % činí částku 899 Kč Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.