12 C 174/2025-16 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, (dále též jako „věřitel“) smlouvu o úvěru, na základě níž byl žalovanému poskytnut dne , datum, úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 145,16 Kč a úroku ve výši 443,84 Kč nejpozději do , datum, , což dosud neučinil. Pohledávka věřitele ze shora uvedené smlouvy za žalovaným byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 145,16 Kč, smluvního úroku ve výši 443,84 Kč a úroku z prodlení z částky 21 589 Kč od , datum, do zaplacení.2. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku 15 000 Kč na bankovní účet číslo , č. účtu, . Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , Anonymizováno, dne , datum, ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku v částce 6 145,16 Kč ve spojení s úrokem v částce 443,84 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 30 dnů zavázal uhradit jistinu včetně úroku a poplatku v celkové částce 6 589 Kč, představující úrok 527 % ročně. Mimo to byly ve smlouvě sjednány následky prodlení se splácením ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení, či povinnost náhrady účelně vynaložených nákladů dle Sazebníku. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně sjednala se žalovaným povinnost hradit na poskytnutou jistinu 15 000 Kč se splatností třicet dnů poplatek ve výši 6 145,16 Kč (při překročení doby splatnosti, jehož se podanou žalobou domáhá), je třeba tento považovat taktéž za sjednaný úrok. V dané smlouvě byl tak pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 527 % ročně (ve výši 380 % ročně při řádném splácení), v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 9,50 % ročně. Je přitom nerozhodné, že se jednalo o krátkodobě poskytnutý úvěr se splatností v délce jednoho měsíce. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 527 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.3. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 15 000 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ, a to v souladu s ust. § 1970 OZ včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od , datum, do zaplacení, kdy byla žalovaný na základě výzvy žalobkyně k zaplacení obsažené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , odeslané téhož dne, v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do tří dnů od doručení výzvy, v prodlení s plněním.4. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaném poplatku a úrocích s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.5. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesní úspěch žalobkyně představoval cca 69,5 % předmětu řízení (výrok I.), neúspěch 30,5 % (výrok II.). Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 39 %. Náklady řízení tvořil soudní poplatek 864 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba) po 400 Kč dle § 14b odst. 1 AT s omezením dle § 14b odst. 5 AT v celkové výši 1 200 Kč a 3 x náhrada hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) AT. Advokát žalobkyně je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto žalobkyni ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21 % z odměny advokáta a náhrady hotových výdajů s výjimkou soudního poplatku, jehož úhrada je osobní povinností žalobkyně. Celkem náklady řízení žalobkyně činily částku 2 679 Kč, z čehož 39 % činí částku 1 045 Kč Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.