12 C 182/2025-14 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky specifikované v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně poplatku ve výši 6 743 Kč sestávající z kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 243 Kč (se sjednanou úrokovou sazbou 14,75 % ročně) a odměny za zpracování ve výši 1 500 Kč, a to v 12 měsíčních splátkách po 1 396 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na , datum, . Žalovaný dosud neuhradil na závazek ničeho. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným ze shora uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala zaplacení dlužné částky 21 743 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 731,25 Kč sestávajícího z úroku ve výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny 10 000 Kč od , datum, do , datum, a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 991,67 Kč sestávajícího z úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny 10 000 Kč od , datum, do , datum, .2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, a to vyplacením této částky poukázáním na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku za zpracování v částce 1 500 Kč ve spojení se sjednaným úrokem v částce 5 243 Kč, když žalovaný se na poskytnutou jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč zavázal uhradit úrok včetně poplatků ve výši 6 743 Kč, tedy celkem částku 16 743 Kč, při sjednané splatnosti závazku v délce 12 měsíců. V článku 6., 6.1. byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení. V článku 6., 6.3., 6.4. byly sjednány další poplatky jakožto paušalizovaná náhrada nákladů za vyhotovení a odeslání upomínek. Pokud přitom právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatky ve výši 6 743 Kč, tedy v rozsahu cca 67,50 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto „poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 5 243 Kč, avšak při součtu úroku a poplatku v celkové výši 6 743 Kč se reálně jednalo o úrok cca 108 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 9,5 % ročně. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 10 000 Kč. Soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 10 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ, a to včetně úroku z prodlení v souladu s ust. § 1970 OZ v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od , datum, do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne , datum, , odeslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb téhož dne, v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do , datum, , v prodlení s plněním.5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v poplatcích, příp. smluvní pokutě, sjednaného úroku a úroku z prodlení nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšný byl v řízení žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.