14 C 160/2025-19 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky specifikované v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná uzavřela dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 49 000 Kč v hotovosti, který se žalovaná zavázala vrátit včetně poplatku ve výši 51 168 Kč sestávající z kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 36 639 Kč (se sjednanou úrokovou sazbou 15 % ročně), odměny za zpracování ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 10 320 Kč, to vše v 21 měsíčních splátkách po 4 770 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na , datum, . Žalovaná dosud uhradila na závazek částku 32 600 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou ze shora uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny 38 617,26 Kč, poplatků ve výši 24 524,14 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 761,50 Kč sestávajícího z úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny 38 617,26 Kč od , datum, do , datum, a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 761,50 Kč sestávajícího z úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny 38 617,26 Kč od , datum, do , datum, .2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, byl žalované poskytnut úvěr ve výši 49 000 Kč, a to vyplacením v hotovosti v den podpisu smlouvy. Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku za zpracování v částce 1 500 Kč ve spojení se sjednaným úrokem v částce 36 639 Kč a poplatkem za flexibilní a komfortní splácení ve výši 10 320 Kč, když žalovaná se na poskytnutou jistinu úvěru ve výši 49 000 Kč zavázala uhradit úrok včetně poplatků ve výši 48 459 Kč, tedy celkem částku 97 459 Kč, při sjednané splatnosti závazku v délce 21 měsíců. V článku 6., 6.1. byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž se žalovaná ocitne v prodlení. V článku 6., 6.3., 6.4. byly sjednány další poplatky jakožto paušalizovaná náhrada nákladů za vyhotovení a odeslání upomínek. Pokud přitom právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatky ve výši 48 459 Kč, tedy v rozsahu téměř 100 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto „poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 36 639 Kč a při součtu úroku a poplatků v celkové výši 48 459 Kč se reálně jednalo o úrok cca 88 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 8 % ročně. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným.4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 49 000 Kč po odečtení žalovanou dosud uhrazené částky v celkové výši 32 600 Kč. Soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 16 400 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ, a to včetně úroku z prodlení v souladu s ust. § 1970 OZ v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od , datum, do zaplacení, kdy byla žalovaná na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne , datum, , odeslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb téhož dne, v níž byla žalované uložena povinnost plnit do , datum, , v prodlení s plněním.5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání, byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, poplatcích, sjednaného úroku a úroku z prodlení nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšná byla v řízení žalovaná, na jejíž straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.