14 C 194/2025-20 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 16 580 Kč s tím, že žalovaná uzavřela dne , datum, se žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala uhradit tuto částku včetně souhrnného poplatku ve výši 8 180 Kč, a to v týdenních splátkách po 303 Kč. Žalovaná dosud na dluh uhradila částku 1 600 Kč, kterou žalobkyně započetla v poměru 83,47 % na jistinu, v poměru 16,53 % na souhrnný poplatek. Zbývající dlužnou částku ve výši 16 580 Kč žalovaná dosud neuhradila.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že dne , datum, uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, který byl žalované vyplacen v hotovosti při podpisu smlouvy, přičemž žalovaná se zavázala tento splatit včetně úroku ve výši 1 970 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, tedy celkem částky 18 180 Kč, v 60 týdenních splátkách po 303 Kč, počínaje , datum, . Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku je ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Ve smlouvě byla sjednána povinnost žalované uhradit žalobkyni na jistinu ve výši 10 000 Kč úrok ve výši 1 970 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, tedy celkem částku 18 180 Kč, to vše se splatností úvěru mírně převyšujícím jeden rok. Pokud přitom žalobkyně určuje poplatky ve výši 6 200 Kč, tedy v rozsahu cca 62 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto „poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 1 970 Kč, avšak při součtu úroku a poplatků ve výši 8 170 Kč, se reálně jednalo o úrok ve výši cca 110 % ročně v době, kdy obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů činila 9,50 % ročně, jak vyplývá z údajů publikovaných Českou národní bankou. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jehož obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným.4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 10 000 Kč, poníženou o částečnou úhradu žalované ve výši 1 600 Kč. Soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 8 400 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ, a to v souladu s ust. § 1970 OZ včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od , datum, do zaplacení, kdy byla žalovaná na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne , datum, , odeslané téhož dne, v níž byla žalované uložena povinnost plnit do sedmi dnů od doručení výzvy, v prodlení s plněním.5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaném poplatku a úrocích z prodlení s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že úspěch obou účastníků byl v řízení obdobný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.