16 C 229/2025-15 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částky s příslušenstvím uvedené pod bodem I. a II. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne 19. 10. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl žalovaný splácet spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 270 Kč v týdenních splátkách po 455 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Při podpisu smlouvy žalovaný převzal částku 15 000 Kč. Ze sjednaných splátek žalovaný zaplatil 3 730 Kč, kdy žalobkyně tuto částku započetla na jistinu v poměru 83,47 % a na souhrnný poplatek v poměru 16,53 %. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši od doby předepsané splatnosti smlouvy, tedy od 13. 2. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), bez nařízení jednání.4. Z písemných důkazních prostředků předložených žalobkyní učinil soud tento závěr o skutkovém stavu ve věci. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, bylo zjištěno, že tato byla účastníky uzavřena dne 19. 12. 2022 a na jejím základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni spolu s jistinou souhrnný poplatek ve výši 12 270 Kč, tedy celkovou částku 27 270 Kč, a to v pravidelných týdenních splátkách po 455 Kč po dobu 60 týdnů. Žalovaný převzal peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný svým podpisem stvrdil. Dle předmětné smlouvy činí úrok 70,89 % a RPSN činí 212,77 %. Žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 24. 10. 2024, která byla žalovanému zaslána téhož dne, jak vyplynulo z podacího archu. Povinnost tvrdit a povinnost prokázat, že došlo k zaplacení částky, resp. že je zde jiná skutečnost, kvůli níž pohledávka, uplatněná žalobkyní neexistuje, leží ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. a § 120 odst. 1 o.s.ř. na žalovaném. Žalovaný však ani jednu z těchto povinností nesplnil.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.7. Podle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 19. 12. 2022 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z., nicméně soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. K tomuto závěru vedly soud následující skutečnosti. Smluvní strany si v úvěrové smlouvě sjednaly poplatek za poskytnutí peněžních prostředků ve výši 12 270 Kč. Soud se zabýval sjednaným poplatkem a shledal, že se nejedná o poplatek odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž jde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků. Tento poplatek lze tedy ve své podstatě považovat za cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. V projednávané věci tak byl sjednán úrok ve výši 70,89 % ročně. Taková výše úroku však nemůže ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp.zn. 33 Odo 234/2005, sp.zn. 21 Cdo 1484/2004 a sp.zn. 33 Odo 236/2005) obstát. Dále je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, kdy žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud tedy s ohledem na okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena a s ohledem na nepřiměřeně vysoký úrok uzavřel, že se předmětná smlouva o úvěru zjevně příčí dobrým mravům, a proto je dle § 588 o.z. absolutně neplatná, kdy soud k takové neplatnosti přihlédne i bez návrhu.9. Protože soud shledal absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, posoudil soud nárok žalobkyně podle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o.z. Vzhledem k tomu, že žalovaný obdržel peněžní prostředky na podkladě neplatné smlouvy, získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z., čímž se na úkor žalobkyně ve smyslu citovaného ustanovení obohatil, a je podle § 2991 odst. 1 o.z. povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil. Žalovaný na svém dluhu, dle tvrzení žalobkyně, uhradil částku 3 730 Kč. Žalovaným nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by uhradil více, proto soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 11 270 Kč, která odpovídá rozdílu získaného majetkového prospěchu na straně žalovaného a částek již žalovaným zaplacených. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 o.z., neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal v jí požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 7. 11. 2024 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 24. 10. 2024 zaslala žalovanému předžalobní výzvu, přičemž tato byla žalovanému doručena v souladu s § 573 o.z. třetí pracovní den po odeslání, tedy 30. 10. 2024. Ve výzvě byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění v délce sedmi dnů, která počala běžet dnem obdržení výzvy. Od 7. 11. 2024 tak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.10. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.11. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vzhledem k tomu, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.