16 C 289/2025-92 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobce se žalobou doručenou ke zdejšímu soudu dne 29. 10. 2025 domáhal ochrany rušené držby ve smyslu § 1003 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jímž by byla žalované uložena povinnost shora specifikovaná. Uvedl, že od října 2023 bydlel se souhlasem žalované v bytě na adrese , adresa, , který je v jejím vlastnictví. Dne 17. 9. 2025, a to v době, kdy byl mimo město, žalovaná bez jeho vědomí a bez soudního rozhodnutí nechala prostřednictvím třetí osoby vyměnit zámek u vstupních dveří bytu, čímž mu znemožnila přístup do bytu. Po jeho návratu mu žalovaná zabránila vstoupit do bytu a tento dále užívat, čímž došlo ke svévolnému vypuzení z držby. Dne 26. 9. 2025 mu žalovaná předala klíče od zahrady, kde mu umožnila přebývat, nicméně tato není vybavená k bydlení, neboť zde není přístup k pitné a teplé vodě, hygienickému zařízení ani vytápění. Žalobce se nachází v tíživé osobní situaci, jeho důstojnost i zdraví jsou vážně ohroženy. Dalšími podáními žalobce upřesnil, že jde o byt, který obýval společně se svojí bývalou přítelkyní, tj. žalovanou, pravidelně přispíval na náklady domácnosti částkou 6 000 Kč měsíčně, kdy tato částka byla určena k pokrytí provozních nákladů domácnosti. Žalobce nyní provizorně přebývá na zahradě bývalé přítelkyně, tedy žalované, odkud ho chce vyhodit a bez jeho přítomnosti vyměnit zámky. Dodal, že nadále chodí do zaměstnání a snaží se situaci zvládnout a udržet si běžný životní rytmus, i když situaci zvládá psychicky velice těžko. Nemá jinou možnost bydlení.2. Žalobkyně se k podané žalobě vyjádřila tak, že účastníci tvořili společnou domácnost od června 2022 do roku 2025, s ohledem na agresivní, nevhodné a obecně společensky nepřijatelné chování žalobce vůči žalované se tato rozhodla vztah ukončit. Protože účastníci žili ve společné domácnosti v bytě ve výlučném vlastnictví žalované, byl žalobce nucen danou bytovou jednotku opustit. Žalovaná pak velkoryse povolila žalobci užívat dočasně její chatu tak, aby žalovaný neskončil bez přístřeší. Žalobce nikdy nebyl ve vztahu k žalované v nájemním vztahu, nikdy žalované nehradil nájem, přispíval toliko na společnou domácnost. Tvrdí-li žalobce, že bytovou jednotku užíval v dobré víře, mohlo tomu tak být toliko po dobu trvání partnerského vztahu účastníků, nikoli po jeho ukončení. Jeho domnělý nárok na „užívání bytu“ není způsobilým předmětem držby. Žalovaná nadto nejednala svémocně, nýbrž v rámci ochrany svého vlastnického práva a v rámci ochrany své osobnosti jednala svépomocí. Žalovaná situaci s žalobcem opakovaně komunikovala a vyrozuměla ho o nutnosti zajištění jiného bydlení, dokonce pomáhala žalobci při hledání jiného bydlení, tento však všechny pokusy žalované sabotoval. Žalobce hnán představou, že společný vztah obnoví, činil vše proto to, aby nemusel společné bydlení opustit, přičemž je zjevné, že v tomto pokračuje i nadále. V tomto jednání žalobce lze shledávat zjevné zneužití práva, které však nepožívá právní ochrany. Závěrem uvedla, že žaloba je neurčitá, když dostatečně nespecifikuje předmětný byt, a současně nesrozumitelná.3. Podle § 1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.4. Podle § 1008 odst. 1 o.z. soud zamítne žalobu na ochranu nebo na uchování držby, pokud bude žaloba podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.5. Podle § 988 odst. 1 o.z. držet lze právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon.6. Podle § 988 odst. 2 o.z. osobní právo není předmětem držby ani vydržení. Kdo však vykonává osobní právo poctivě, je oprávněn své domnělé právo vykonávat a hájit.7. Podle § 993 o.z. neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.8. Podle § 178 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) v řízení o žalobě z rušené držby se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení.9. Podle § 177 odst. 1 o.s.ř. domáhá-li se žalobce ochrany rušené držby, soud o žalobě rozhodne do 15 dnů od zahájení řízení. Žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání není třeba nařizovat.10. Z nesporných skutkových tvrzení účastníků a listinných důkazů (konverzací účastníků, fotografiemi chaty, platbami z účtu) vzal soud za prokázaný tento skutkový stav. Žalobce je bývalým partnerem žalované, výlučné vlastnice bytu na adrese , adresa, . Žalobce užíval spolu s žalovanou předmětný byt od roku 2022, právě z důvodu partnerského vztahu, který byl ukončen nejpozději v září 2025 a souhlas s bydlením, resp., užíváním předmětného bytu byl žalovanému, odvolán. Žalobce poukázal žalované od září 2024 do srpna 2025 platby ve výši 6 000 Kč měsíčně. Žalovaný bydlí provizorně v chatě, která je ve výlučném vlastnictví žalované.11. Předně se soud v řešené věci zabýval tím, zda žalobce podal žalobu na ochranu z rušené držby v prekluzivní lhůtě, jak vyžaduje shora citované ustanovení § 1008 odst. 1 o.z. Z žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná nechala dne 17. 9. 2025 v době, kdy byl žalobce mimo město, bez jeho vědomí vyměnit zámek u vstupních dveří bytu, čímž žalobci znemožnila přístup do bytu. O tomto se žalobce dozvěděl po svém návratu do Chebu. Podal-li žalobce svoji žalobu dne 29. 10. 2025, učinil tak v zákonem stanovené subjektivní i objektivní prekluzivní lhůtě, tudíž včas.12. Posléze se soud zaobíral námitkou žalované spočívající v neurčitosti žaloby, a to že není dostatečně specifikován byt, jehož užívání se žalobce podanou žalobou dožaduje. K této námitce uvádí soud následující. Z žalobních tvrzení vyplývá, že se žalobce dožaduje opětovného užívání bytu na adrese , adresa, , který je ve výlučném vlastnictví žalované a který v době jejich partnerského vztahu společně užívali. Z výpisu z katastru nemovitostí pak vyplývá, že žalovaná je na uvedené adrese vlastnicí toliko jednoho bytu, a to bytové jednotky č. 1500/5. Je tedy zřejmé, že se žalobce dovolává opětovného užívání právě této bytové jednotky. Vzhledem k charakteru řízení o posesorní žalobě a s tím související krátké lhůty, v níž má soud rozhodnout, a s přihlédnutím k tomu, že žalobce není v řízení zastoupen profesionálem, neshledává soud žalobu v tomto ohledu neurčitou, tudíž není namístě žalobu na tomto podkladě odmítnout, popř. vyzvat žalobce k odstranění neurčitosti žaloby postupem dle § 43 o.s.ř. Tento postup by se soudu jevil za daných okolností jako příliš formalistický.13. V řízení o žalobě z rušené držby se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§ 178 o.s.ř.). Prokáže-li žalobce naplnění těchto podmínek, bude v řízení úspěšný. Soud tedy posuzoval, zda jsou v řešené věci tyto podmínky splněné. Nejprve bylo nutno posoudit, zda žalobce drží právo, které je způsobilým předmětem držby. Z tvrzení žalobce vyplývá, že předmětný byt užíval se souhlasem své družky (žalované), kdy zde v době trvání družského vztahu vedli společnou domácnost, a že každý měsíc platil žalované částku 6 000 Kč. Pokud jde o účel těchto plateb, žalobce uvedl následující: „Na základě ústní dohody jsem žalované každý měsíc posílal částku 6 000 Kč, když po mém nastěhování vypočítala náklady, vycházelo to na každého z nás asi 5 800 Kč, posílal jsem ale 6 000 Kč, a to jako příspěvek na nájem a energie. Platby probíhaly převodem a byly určeny k pokrytí provozních nákladů domácnosti (nájem, elektřina, voda, internet apod.)“. Žalovaná namítala, že žalobce nikdy nájem nehradil, pouze přispíval na společnou domácnost. Již ze skutkových tvrzení žalobce vyplývají pochybnosti, zda účelem těchto plateb byl i nájem, resp. platba za užívání předmětného bytu. Přispívali-li oba účastníci na provozní náklady společné domácnosti stejnou částkou, a to zhruba částkou 5 800 Kč, je zřejmé, že žalobkyně, jakožto vlastnice předmětného bytu, nemohla do těchto nákladů zahrnovat platby na (svůj) nájem. Ve věci tak přetrvávají pochybnosti, zda účelem žalobcem prokázaných plateb je i náhrada za užívání bytu či nikoli. Pakliže by totiž žalobcem poukázané platby představovaly pouze náhradu nákladů spojených s užíváním předmětného bytu či vedením společné domácnosti, byla by na místě úvaha, zda právo žalobce k předmětnému bytu není pouhou výprosou. Protože však soud dospěl k závěru, že předmětné žalobě nelze vyhovět z jiných, podrobně níže popsaných důvodů, soud se blíže tímto možným právním posouzením věci nezaobíral, neboť by k tomuto musel provádět další dokazování. V takovém případě by však soud nemohl vyhovět zákonnému požadavku rozhodnout ve věci v krátké, patnácti denní lhůtě.14. Důvod, pro který nemůže být žaloba žalobce z rušené držby úspěšná, spočívá v následujícím. Žalobc