Okresní soud v Chebu 10 C 157/2026-36 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 16. 6. 2025 Smlouvu o úvěru č. , hodnota, na poskytnutí úvěru v částce 10 000 Kč se splatností do 22. 7. 2025. Strany si dohodly poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 440 Kč. Žalovaná úvěr ani poplatek za poskytnutí úvěru ve stanovené době žalobkyni neuhradila. Žalobkyni má nárok na vrácení jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 440 Kč a smluvní pokuty v celkové výši 3 120 Kč.2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila.3. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), bez nařízení jednání.4. Soud má za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 16. 6. 2025 Smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Ve smlouvě žalobkyně jako úvěrující sjednala s žalovaným jako úvěrovaným poskytnutí úvěru v částce 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že úvěr splatí nejpozději dne 14. 7. 2025. Následně žalobkyně s žalovanou sjednaly prodloužení doby splatnosti úvěru do 22. 7. 2025 a poplatek za poskytnutí úvěru za poslední období doby poskytnutí úvěru ve výši 4 440 Kč. Žalobkyně poskytla žalovaném úvěr ve výši 10 000 Kč dne 16. 6. 2025 převodem na účet č. , č. účtu, , což má soud za prokázané ze sdělení Komerční banky, a.s. Žalovaná úvěr ani poplatek za poskytnutí úvěru ve stanovené době žalobkyni neuhradila. Žalobkyni má nárok na vrácení jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 440 Kč. Podle čl. IX.1.a. smlouvy o úvěru vznikl žalobkyni v důsledku prodlení žalované nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 10 000 Kč od 23. 7. 2025 do 30. 5. 2026 v celkové výši 3 120 Kč. Dále má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně řádně prozkoumal úvěruschopnost žalované. Povinnost tvrzení stanovená § 101 odst. 1 písm. a) OSŘ a povinnost důkazní stanovená § 120 odst. 1 OSŘ, ohledně splácení úvěru, resp. jiné skutečnosti, která by vyvracela nárok žalobkyně, leží na žalované, která však žádnou z těchto povinností nesplnila, a proto má soud za prokázané, že úvěr neuhradila tak, jak je uvedeno v žalobě. Žalobkyně zaslala žalované dne 29. 4. 2026 předžalobní výzvu.5. Soud při posouzení věci vycházel z právních názorů ve vztahu k této konkrétní žalobkyni, v obdobné věci, vyjádřených v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2023, č. j. 25 Co 166/2023 - 40, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod č. j. 10 C 163/2023-17. Krajský soud uvedl: „Při posuzování souladu smlouvy a jejích jednotlivých ujednání s dobrými mravy nelze odhlédnout od charakteru daného smluvního vztahu, který se promítá i do obsahu dohody stran o vzájemných právech a povinnostech. Jde o tzv. mikroúvěr, při němž byla žalovanému poskytnuta zápůjčka v bagatelní výši, a to na velmi krátkou dobu. S poskytnutím půjčky byl při nulovém úroku spojen poplatek, který svojí výší odpovídal cca 37 % poskytnuté částky. Jakkoli lze souhlasit s tím, že uvedený poplatek plní do určité míry i funkci odměny za poskytnutí úvěru, nejde o jeho funkci a náplň jedinou. S poskytnutím úvěru jsou vždy, bez ohledu na výši zapůjčené částky i na lhůtu pro její vrácení, spojeny určité administrativní náklady, které jsou v daném případě kryty požadovaným poplatkem. Tyto náklady účtují dlužníkům nejen nebankovní poskytovatelé úvěrů, ale i banky, a jde o obvyklou součást závazku z úvěrového smluvního vztahu. Na poplatek v posuzované věci tedy nelze pohlížet pouze jako na skrytý úrok, a již z tohoto důvodu je problematické jej srovnávat s úrokovou mírou v době uzavření smlouvy obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Toto porovnání je dále nepřípadné i z toho důvodu, že banky půjčky tohoto charakteru v podstatě neposkytují. Ani přepočítání poplatku na roční úrokovou sazbu nelze v případě tzv. mikropůjčky považovat za vhodný postup, protože poplatek tu nezahrnuje úrok běžící po smluvně stanovenou dobu, ale jednorázovou odměnu, a nelze jej tedy porovnávat s obvyklými úrokovými sazbami. Navíc velmi krátká doba, na kterou byly úvěrové prostředky poskytnuty, výrazně zkresluje výši RPSN i výši roční úrokové míry. Za významnou považuje odvolací soud i skutečnost, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronické komunikace na dálku, při níž žalovaný sám vyhledal žalobcovy služby a požádal o poskytnutí úvěru tímto způsobem. Nešlo tedy o poskytnutí úvěru při osobním jednání, které by mohlo případně ovlivnit rozhodnutí spotřebitele. Na posuzovaný vztah je třeba pohlížet jako na spotřebitelský úvěr, ale nelze ani opominout vyšší rizikovost, která je s tímto druhem úvěru obvykle spojena. S přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu dospěl odvolací soud k závěru, že sjednaná odměna, označená ve smlouvě jako poplatek za poskytnutí úvěru, se nepříčí dobrým mravům a neznevýhodňuje žalovaného jako spotřebitele. Rovněž výše smluvní pokuty 0,1 % denně byla v souladu s ustanovením § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru.“6. Z hlediska právní kvalifikace okresní soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (viz výše), jak mu ukládá ustanovení § 13 ObčZ, neboť důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc. V souladu s ustanovením § 13 ObčZ, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích a dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16 vyplývá: „Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.“ Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2571/16 vyplývá: „Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.“7. Výše uvedenou smlouvu mezi žalobkyní a žalovanou posoudil soud jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Podle něj se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně splnila svůj závazek, který jí z této smlouvy vyplýval a poskytla žalované úvěr. Žalovaná však svůj závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky nesplnila. Z toho důvodu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána vůči žalované po právu, a to i s ohledem na výše uvedené právní závěry Krajského soudu v Plzni, proto jí soud v plném rozsahu vyhověl, tj. včetně úroku, poplatku a smluvní pokuty. Soud má též za prokázané, že žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalované. Protože žalovaná neplnila řádně a včas své peněžité závazky, dostala se do prodlení. Žalobkyni vzniklo právo žádat po žalované od prvního dne prodlení úroky z prodlení dle § 1968 a násl. ObčZ, a to v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a rozhodnutí České národní banky o stanovení repo sazby a je odpovídající výši, kterou žalobkyně požadovala.8. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto mu dle § 142 odst. 1 OSŘ vůči žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení tvoří soudní poplatek ve výši 1 000 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), odměna advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby) po 400 Kč dle § 14b odst. 1 AT a 3 x náhrada hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT. Žalobkyně nemá nárok na odměnu za úkon spočívající v doplnění skutkových tvrzení týkající se úvěruschopnosti žalované, když bylo na žalobkyni, aby řádně skutkově tvrdila již v samotné žalobě. Advokát žalobkyně je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto žalobkyni ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21 % z odměny advokáta a z náhrady hotových výdajů (s výjimkou soudního poplatku). Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.