12 C 285/2025-46 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne 3. 10. 2023 uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru číslo , číslo, (dále jen „smlouva o úvěru 1“), na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 13 000 Kč, který byl vyplacen před podpisem smlouvy, přičemž žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit dle předpisu splátek včetně pevně sjednaného úroku ve výši 659 Kč, včetně ceny za plnění a služby související s poskytnutím úvěru, a to úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 370 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 795 Kč, včetně úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 2 340 Kč, tedy celkem částky 24 164 Kč ve čtrnácti měsíčních splátkách po 1 726 Kč, se sjednanou splatností poslední splátky dne 3. 12. 2024. Žalovaná uhradila naposledy dne 14. 2. 2024 částku 500 Kč. Vzhledem k prodlení žalované vznikl 4. 12. 2024 žalobkyni nárok na zaplacení dlužné částky včetně sjednaného úroku ve výši 8 % ročně. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 11 861,33 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 572,69 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 5 460 Kč, úhrady za administrativní činnost ve výši 1 538,27 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 2 005,71 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 500 Kč, kapitalizovaného úroku z dlužné jistiny za dobu od 4. 12. 2024 do 20. 2. 2025 ve výši 667,37 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 1 257,53 Kč. Žalovaná dále dne 2. 6. 2023 uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru číslo , číslo, (dále jen „smlouva o úvěru 2“), na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 12 000 Kč, který byl vyplacen před podpisem smlouvy, přičemž žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit dle předpisu splátek včetně pevně sjednaného úroku ve výši 609 Kč, včetně ceny za plnění a služby související s poskytnutím úvěru, a to úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 5 880 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 653 Kč, včetně úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 2 160 Kč, tedy celkem částky 22 302 Kč ve čtrnácti měsíčních splátkách po 1 593 Kč, se sjednanou splatností poslední splátky dne 2. 8. 2024. Žalovaná uhradila naposledy dne 14. 2. 2024 částku 500 Kč. Vzhledem k prodlení žalované vznikl 2. 8. 2024 žalobkyni nárok na zaplacení dlužné částky včetně sjednaného úroku ve výši 8 % ročně. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 7 506,22 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 263,71 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 3 360 Kč, úhrady za administrativní činnost ve výši 944,78 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 1 234,29 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč, kapitalizovaného úroku z dlužné jistiny za dobu od 3. 8. 2024 do 20. 2. 2025 ve výši 527,20 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 991,26 Kč.2. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že před podpisem smlouvy vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 13 000 Kč a částku 12 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smluv o úvěru dne 3. 10. 2023 a dne 2. 6. 2023 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tyto smlouvy jsou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné. Za vadná považuje soud ujednání o výši úhrady za poskytnutí úvěru v částce 6 370 Kč v případě smlouvy o úvěru 1 a částky 5 880 Kč v případě smlouvy o úvěru 2 (ve výši 49 % poskytnutého úvěru), úhrady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 795 Kč a 1 653 Kč a úhrady za inkaso splátek v hotovosti v místě bydliště v částce 2 340 Kč a 2 160 Kč v případě smlouvy o úvěru 2, neboť žalovaná se smlouvami se splatností v trvání čtrnácti měsíců zavázala společně s úrokem na poskytnutou jistinu ve výši 13 000 Kč zaplatit celkem částku 24 164 Kč (smlouva o úvěru 1), tedy jistinu navýšenou o více než 85 %, v případě smlouvy o úvěru 2 na poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč zaplatit celkem částku 22 302 Kč, tedy opět jistinu navýšenou o více než 85 %. Mimo to byla ve smlouvách sjednána sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. V tomtéž článku smlouvy bylo sjednáno zpoplatnění zaslaných upomínek částkou 750 Kč za každou z nich, sestávající se z nákladů spojených se zasláním upomínky ve výši 250 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč. Oznámení o zesplatnění pak bylo zpoplatněno částku 1 500 Kč. Zatímco na první straně smlouvy byl sjednán pevný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 659 Kč (smlouva o úvěru 1), resp. pevný úrok ve výši 609 Kč (smlouva o úvěru 2), na druhé straně smlouvy je uvedeno, že úroková sazba u úvěru se splatností 14 měsíců činí 8 % ročně, RPSN pak 272,44 %, přičemž žalobkyně se podanou žalobou domáhá nejen zaplacení dosud neuhrazené části pevného úroku, ale i dále plynoucího úroku ve výši 8 % ročně. Pokud se jedná o úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 6 370 Kč (smlouva o úvěru 1), resp. 5 880 Kč (smlouva o úvěru 2) je třeba uvést, že obchodní praxe akceptuje zpravidla zvláštní poplatek za rezervaci finančních prostředků, nicméně jeho obvyklá výše se pohybuje mezi 1-2 % takto rezervovaných finančních prostředků. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatek ve výši 49 % čerpané jistiny úvěru, pak je zřejmé, že naprostá většina poplatku neslouží k úhradě nákladů za poskytnutí úvěru. V případě těchto „nákladů“ tedy nejde o nic jiného než o formu úroku z úvěru. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V daných smlouvách byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 8 % ročně, společně s poplatky se však reálně jednalo o úročení cca 73 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši téměř 73 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouvy byly uzavřeny adhézním způsobem; žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouvy nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byly porušeny právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumané smlouvy jsou právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.3. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu us