14 C 374/2020-24 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 17 940 Kč spolu s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že s žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 21 240 Kč, která se skládala z půjčené částky 12 000 Kč a kapitalizovaného úroku 9 240 Kč. Bylo sjednáno, že žalovaná bude splácet v týdenních splátkách 354 Kč. Žalovaná uhradila pouze částku 3 300 Kč. Žalovaná platila nepravidelně a žalobce dosud uhrazenou částku 3 300 Kč vydělil týdenní splátkou 354 Kč a vypočetl, kdy se žalovaná skutečně dostala do prodlení, pokud by splácela tuto částku v předepsaných týdenních splátkách. Splatnost pohledávky tak nastala ke dni 21. 9. 2018 a datum prodlení ke dni 7. 9. 2019. 2. Žalovaná se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavila a k žalobě se nevyjádřila. Předvolání k ústnímu jednání společně s žalobou jí bylo doručeno s účinky doručení ke dni 25. 7. 2021. Soud jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalované a podle důkazů založených ve spise, a to v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. a 120 odst. 2 o.s.ř. 3. Podle § 2390 občanského zákoníku dle zákona č. 89/2012 Sb. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby jí užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 4. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Žalobce soudu prokazoval svá skutková tvrzení v žalobě smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] smluvními podmínkami pro poskytnutí spotřebitelského úvěru, formulář se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, evidenční kartou klientky, přehledem plateb, upomínkou ze dne 5. 2. 2020 a poštovním podacím archem. 6. V této věci bylo nesporně prokázáno, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce platné ujednání o poskytnutí spotřebitelského úvěru (i když by se zřejmě mělo jednat o smlouvu o zápůjčce) ve výši 12 000 Kč, žalovaná potvrdila ve smlouvě, že jí částka byla předána v hotovosti při podpisu smlouvy. Vzhledem k tomu, že jistina nebyla uhrazena, soud rozhodl o povinnosti žalované k úhradě dlužné jistiny ve výši 12 000 Kč O úhradě zákonného úroku z prodlení soud rozhodl dle § 1970 OZ a vl. nař. 351/2013 Sb. pokud jde o úrokovou sazbu. 7. Soud při hodnocení smluvních ujednání neshledal důvodným nárok na úhradu úroku z půjčky v sazbě 66 % ročně, kterou považuje za nepřiměřenou. Soud vychází z judikatury Nejvyššího soudu ČR a rozhodovací praxe odvolacího soudu (např. 33 Odo 234/2005) kdy za přiměřený úrok při poskytování úvěrů popř. zápůjček v nebankovním sektoru je považována částka ve výši cca trojnásobku úrokové míry peněžních ústavů. Tuto míru soud shledává maximálně v trojnásobku úrokové sazby zjištěné v databázi ARAD. Žalovaná uhradila částku 3 300 Kč, která dle názoru soudu by měla být započtena na úhradu úroku z půjčky, protože jak bude níže uvedeno, soud nepovažuje další nároky žalobce za důvodné. Částka 3 300 Kč nepochybně přesahuje výši přiměřeného úroku z půjčky, a proto soud již další částku nepřiznal. 8. Soud dále nepovažuje za důvodný nárok na úhradu poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 2 400 Kč a za hotovostní inkaso ve výši 2 640 Kč. Ujednání o těchto poplatcích jsou dle názoru soudu neplatné, protože se zjevně příčí dobrým mravům, jak je uvedeno v citovaném § 580 OZ. Pokud by poplatky měly představovat výši nějakých účelně vynaložených nákladů na administrativní zpracování a hotovostní inkaso, měly by být nějak specifikovány a doloženy. Jak je soudu známo ze své úřední činnosti, tedy z jiných žalob uplatňovaných žalobcem v obdobných věcech, tak výše takových poplatků je v každém jednotlivém případě různá, zřejmě se odvíjí od výše půjčené částky. Za této situace nelze dovodit, že by se poplatky byly stanoveny podle faktických nákladů vynaložených na administrativní činnost či provádění hotovostního inkasa. Lze těžko dovodit, že by se faktické náklady lišily podle výše sjednaných finančních částek řádově o několikatisícové částky. Soud dospěl k závěru, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce takovýmto způsobem obcházel zákon a takto navyšoval své profity ze smlouvy o úvěru. Z těchto důvodů soud zamítl nárok žalobce na úhradu zbývajících poplatků, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. 9. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř., tedy podle míry úspěchu ve věci. Žalobce měl v této věci úspěch v rozsahu 67 % a po započtení procesního úspěchu žalované v rozsahu 33 ˇ% má žalobce právo na úhradu nákladů řízení v rozsahu 34 % V tomto případě žalobce vynaložil 800 Kč za soudní poplatek a 34 % z této částky činí 272 Kč.