38 C 291/2021-71 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 31. 3. 2016 uzavřela se žalovanou po prověření její úvěruschopnosti (z pohybů na účtu zjištěna průměrná mzda 18 131,20 Kč měsíčně a výdaje, průměrné výdaje domácností ze statistických údajů Českého statistického úřadu, dále jen„ ČSÚ“, dle databáze BRKI žádné další úvěry) smlouvu o kontokorentním úvěru a zavázala se na její běžný účet zřízený na základě rámcové smlouvy o poskytování platebních služeb poskytnout kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni v souladu s jejím sazebníkem odměnu a dále platit úrok z poskytnutých finančních prostředků ve výši 18,9 % ročně, pro případ prodlení pak byl stanoven úrok z prodlení se sazbou 0,12 % denně. Z důvodu opakovaného přečerpání povoleného úvěrového limitu žalobkyně vypověděla úvěrovou smlouvu a zaslala žalované výzvu k úhradě dluhu ze dne 12. 3. 2018. Následně došlo v období od dubna 2018 do srpna 2018 ke snížení dluhu (o hotovostní vklady ve výši 6 307,33 Kč) a ke dni 1. 3. 2019 dosahoval výše 7 553,08 Kč, žalovaná jej však přes výzvy ze strany žalobkyně neuhradila. V usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp.zn. 55 C 83/2019 vyslovil Obvodní soud pro Prahu 1 místní nepříslušnost a po právní moci byla věc postoupena Okresnímu soudu v České Lípě. 2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud má za zjištěné, že mezi žalobkyně a žalovanou byla dne 7. 5. 2015 uzavřena smlouva o poskytování bankovních služeb (zřízen běžný účet č. [bankovní účet]) a na základě elektronické žádosti žalované ze dne 24. 3. 2016 následně dne 31. 3. 2016 smlouva o kontokorentním úvěru. Na základě této smlouvy se banka (žalobkyně) zavázala poskytnout klientovi (žalovaná) k běžnému účtu na dobu jednoho roku kontokorentní úvěr povolením debetního zůstatku s úvěrovým rámcem 10 000 Kč a pohyblivou úrokovou sazbou (ke dni podpisu 18,9 % ročně). V případě prodlení s plněním dluhů vznikla klientovi povinnost hradit bance smluvní úrok z prodlení ve výši 0,12 % denně vypočtený z denních výší dluhu. V přehledu zůstatků na účtu č. [bankovní účet] za období od 7. 5. 2015 do 24. 3. 2016 jsou zachyceny a popsány konkrétní pohyby, jmenovitě platby kartou při nákupech, výběry z bankomatu (kolem 10. dne v měsíci vždy 5 000 Kč), dobíjení kreditu mobilního telefonu a příjmy v podobě mzdy vyplácené společností [právnická osoba] (průměrně 18 131,20 Kč měsíčně, v žádosti uvedeno 17 000 Kč), statistický výstup ČSÚ zachycuje životní podmínky (mj. příjmy a výdaje) domácností v letech 2010 až 2015. Výpisem z databáze BRKI (CCB Report) nebyly ke dni 29. 3. 2016 k osobě žalované zjištěny žádné pohledávky (žádost o kontokorentní úvěr ze dne 8. 1. 2016 odvolána). Dne 12. 3. 2018 byla sepsána výpověď smlouvy o kontokorentním úvěru, žalované byla k úhradě debetního zůstatku účtu stanovena lhůta do 11. 3. 2018 a ve výzvě k plnění ze dne 21. 8. 2018 byla pohledávka vyčíslena ve výši 4 241,80 Kč. 4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 8. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované kontokorentní úvěr. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci žalobkyně vynaložila (oproti jiným poskytovatelům úvěrů) nadprůměrné úsilí, když aktivně zjistila příjmy a výdaje žalované (analýzou pohybů na účtu, výši nájmu lze usuzovat z pravidelných měsíčních výběrů částky 5 000 Kč) a absenci dalších pohledávek z úvěrů či zápůjček (z databáze BRKI) a získané údaje porovnala se statistikami ČSÚ k nákladům domácností. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně postupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek platná. Žalovaná se dostala se splácením úvěru do prodlení, neuhradila nepovolený debet 7 553,08 Kč a soud proto rozhodl tak, že žalobě vyhově