34 C 144/2022-23 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhá po žalovaném zaplacení částky 22 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) uzavřela s žalovaným dne 14. 12. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které původní věřitel poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli půjčenou částku a dále částku ve výši 17 998 Kč (tj. kapitalizované úroky ve výši 2 118 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 9 900 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 020 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 960 Kč), a to v 14 měsíčních splátkách po 2 857 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Celkem žalovaný uhradil částku 15 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 na společnost [právnická osoba] a dne 9. 6. 2021 na žalobkyni. O postoupení pohledávky byl žalovaný informován. Žalobkyně dále uvedla, že původní věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného. K výzvě soudu doplnila, že původní věřitel prověřil žalovaného v centrálním systému exekucí, v insolvenčním rejstříku a v databázích inkasních společností. Žalovaný dále musel do žádosti o úvěr uvést své příjmy a výdaje. 2. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému řádně a včas předvolal oba účastníky. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaný se bez omluvy k jednání nedostavil, proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a vycházel při tom z obsahu spisu a provedených důkazů (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen„ o. s. ř.“). 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že původní věřitel uzavřel dne 14. 12. 2017 s žalovaným smlouvu, na základě které žalovanému poskytl částku 22 000 Kč. Strany si sjednaly za poskytnutí tohoto úvěru poplatek ve výši 17 998 Kč, který tvoří úrok ve výši 2 118 Kč, odměna za poskytnutí úvěru ve výši 9 900 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 020 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 960 Kč. Žalovaný se zavázal splatit celkovou dlužnou částku ve výši 39 998 Kč (22 000 Kč + 17 998 Kč) v 14 měsíčních splátkách po 2 857 Kč RPSN činila 252,65 %. Žalovaný úvěrovou smlouvu vlastnoručně podepsal. Žalovaný uhradil částku ve výši 15 000 Kč, která byla započtena částečně na úrok a částečně na poplatky. 4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 a ze dne 9. 6. 2021 a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že původní věřitel postoupil dne 11. 12. 2019 na společnost [právnická osoba] pohledávku za žalovaným a dne 9. 6. 2021 byla tato pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný informován oznámením ze dne 6. 2. 2020 a ze dne 25. 2. 2022. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka. 5. Podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. 9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 13. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně (tj. s odbornou péčí) nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele – žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. že si řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného vyžádáním dalších dokladů, ze kterých by bylo možné řádně posoudit majetkové poměry žalovaného (např. doložením pracovní smlouvy, výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů, atp.). Vzhledem k tomu, že původní věřitel nepostupoval v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, posouzení úvěruschopnosti proběhlo v podstatě pouze formálně a další okolnosti zkoumány nebyly, je důsledkem takového postupu právní předchůdkyně žalobkyně neplatnost úvěrové smlouvy. Tato neplatnost je ve smyslu § 588 o. z. neplatností absolutní, neboť takový postup odporuje zákonu a i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek, když pomíjí požadavek na ochranu spotřebitele (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 217/2018 ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). 14. Dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2991 o. z. tak má žalobkyně nárok pouze na vrácení jistiny, tj. nárok na vrácení toho, co bylo žalovanému skutečně poskytnuto, po odečtení přijatých plateb od žalovaného (půjčeno 22 000 Kč, zaplaceno 15 000 Kč). Proto soud žalobkyni přiznal částku 7 000 Kč a dále ve smyslu § 1970 o. z. úrok z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 9,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 15. 2. 2019 do zaplacení (výrok I.). 15. Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť ji s ohledem na shora uvedené shledal nedůvodnou. Pro úplnost soud dodává, že i kdyby smlouvu o spotřebitelském úvěru shledal platnou (tj. za předpokladu, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úv