37 C 1/2022-23 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobou podanou dne 19.11.2021 se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 9 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba]) dne 28.1.2020 uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] na základě které poskytl žalované úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr, včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 552,60 Kč a smluvního úroku, nejpozději do 27.2.2020. Žalovaná si svou povinnost nesplnila a dle tvrzení žalobce uhradila na poskytnutý úvěr částku 200 Kč do postoupení pohledávky. Ode dne postoupení pohledávky uhradila žalovaná celkem 5 000 Kč. Předmětem žaloby je částka 6 000 Kč, která představuje nesplacenou jistina, částka 3 000 Kč, která představuje smluvní pokutu, částka 144 Kč, která představuje náklady spojené s uplatněním pohledávky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19.7.2021 došlo k převedení pohledávky na žalobce. Dále žalobce požaduje kapitalizovaný úrok z prodlení a běžný úrok z prodlení až do úplného zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila v odporu proti platebnímu rozkazu, a dále pak na ústním jednání. Potvrdila, že tvrzenou smlouvu o úvěru uzavřela. Dále tvrdila, že po podání žaloby na žalovanou částku uhradila další platby, a to ve výši 500 Kč a 6 035,97 Kč. Toto tvrzení žalované bylo žalobcem ve vyjádření ze dne 3.3.2022 potvrzeno. Ke zkoumání úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru uvedla, že nic takového neproběhlo, žádné listiny o příjmech, výdajích ani majetku původní věřitel nepožadoval, ani mu listiny neodkládala. 3. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), aplikoval soud na posouzení dané věci právě ustanovení toho zákoníku a dále pak ustanovení zákona č.257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. 4. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst.1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 5. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] byla dne 28.1.2020 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se úvěrující společnost zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 552,60 Kč a dohodnutým úrokem zaplatit nejpozději do 27.2.2020. Z výpisu z bankovního účtu bylo zjištěno, že dne 28.1.2020 došlo k poskytnutí sjednaného úvěru na účet žalované. Z tvrzení žalobce v samotné žalobě a ve vyjádření ze dne 3.3.2022 vyplývá, že žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr celkem částku 11 735,97 Kč. Právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovanou postoupil žalobci, a to smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19.7.2021. Soud rovněž konstatoval předžalobní upomínku, oznámení o postoupení pohledávky, obchodní podmínky a běžné upomínky. 11. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, tvrdil žalobce v samotné žalobě, že žalovaná před poskytnutím úvěru vyplnila údaje o svém zaměstnání a typu příjmu. K těmto tvrzením však nebyly předloženy žádné relevantní důkazy a žalovaná toto tvrzení při jednání nepotvrdila. 12. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobce), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdce žalobce nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaná svůj dluh z počátku splácela. 13. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za