37 C 230/2021-11 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobou podanou dne 20. 9. 2021 se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 28 254,13 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba]) dne 20. 4. 2020 uzavřel s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které poskytl žalované úvěr s úvěrovým rámcem 80 000 Kč na dobu neurčitou. Žalovaná se zavázal čerpaný úvěr splácet, včetně dohodnutého úroku a poplatku za čerpání, a to vždy v pravidelných měsíčních splátkách v dohodnuté minimální výši. Žalovaná čerpala v konečné výši celkem 28 254,13 Kč. Žalobce současně požaduje přiznání zákonného úroku z prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019 došlo k převedení pohledávky na žalobce. 2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalované (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). 3. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), aplikoval soud na posouzení dané věci právě ustanovení toho zákoníku a dále pak ustanovení zákona č.257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. 4. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst.1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 5. Z žádných důkazů předložených žalobcem nebylo prokázáno, že by mezi právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) a žalovanou dne 20. 4. 2021 došlo k uzavření tvrzené smlouvy o úvěru. Předložená smlouva o úvěru není podepsána a ani z jiných důkazů nelze dojít k závěru, že by k uzavření tvrzené smlouvy skutečně došlo. Vzhledem k tomu, že žalobce svá tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru neprokázal, mohl mít případně pouze nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení, a to za předpokladu, že by bylo prokázáno, že žalované skutečně právní předchůdce žalobce finanční prostředky poskytl. Toto však rovněž z žádných relevantních důkazů nevyplývá. 6. S ohledem na shora uvedené nezbylo soudu nic jiného než žalobu v celém rozsahu zamítnout. Žalobce se ústního jednání neúčastnil a dobrovolně se tak vzdal možnosti poučení ze strany soudu o nutnosti dotvrdit a prokazovat skutečnosti, ale ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. 7. Ve věci měla úspěch žalovaná, které by tak podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleželo právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.