38 C 128/2022-25 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná s ní uzavřela dne 12. 8. 2020 rámcovou smlouvu, po posouzení schopnosti žalované splácet úvěr byl dne 18. 3. 2021 uzavřen dodatek - smlouva o poskytnutí kontokorentu, na jejímž základě byl žalované k běžnému účtu poskytnut k čerpání kontokorentní úvěr do limitu 9 000 Kč. Žalovaná porušila podmínky čerpání, úvěr byl zesplatněn, žalovaná dluží jistinu 9 000 Kč a úrok 420,32 Kč, dále přečerpala účet o 1 207,55 Kč, neuhradila poplatky za výběr ve výši 100 Kč a náklady na vymáhání ve výši 900 Kč. 2. Dne 12. 8. 2020 měla žalovaný dle zjištění soudu prostřednictvím mobilního bankovnictví uzavřít rámcovou smlouvu o službách žalobkyně včetně platebních (podepsáno zadáním vstupního hesla, č.l. 13-14), ve které jí byl zřízení běžný účet [číslo] (dále jen„ běžný účet“) a debetní karta a dále dne 18. 3. 2021 dodatek k rámcové smlouvě – smlouvu o úvěru (podepsáno zadáním vstupního hesla, systém ISAS), formulář s informace o spotřebitelském úvěru (systém ISAS). Žalované byl k běžnému účtu poskytnut úvěr s možností přečerpání (kontokorent) s úvěrovým rámcem 9 000 Kč a splácení spolu s úroky v sazbě 18,90 % ročně připsáním peněz na běžný účet, RPSN činilo 20,64 %, při roční splatnosti pak byla celková splatná částka 10 701 Kč a žalobkyně měla právo poskytování úvěru zablokovat a úvěr zesplatnit. K prvnímu čerpání kontokorentu došlo dne 1. 9. 2021, což soud zjistil z přehledu splácení kontokorentu (č.l. 17). Z výpisu z běžného účtu za období od 15. 9. 2021 do 17. 1. 2022 (č.l. 15-16) soud dále zjistil, že bylo na běžný účet připsáno 9 856,77 Kč, odepsáno z běžného účtu 15 659,32 Kč, počáteční zůstatek činil 3 595 Kč a konečný – 2 207,55 Kč. 3. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Soud má za zjištěné, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě rámcové smlouvy ze dne 12. 8. 2020 a dodatku k této smlouvě ze dne 18. 3. 2021 k jejímu běžnému účtu kontokorentní úvěr s rámcem 9 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit do jednoho roku spolu s úroky ve výši 18,90 % ročně. Žalovaná vyčerpala úvěrový rámec, běžný účet se dostal do mínusu a žalobkyně kontokorent dne 1. 12. 2021 převedla, tedy zesplatnila neuhrazenou částku kontokorentu s úrokem a debet na běžném účtu ve výši 2 207,55 Kč. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 9. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci bylo doloženo, že žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, jmenovitě existenci a výši dalších úvěrů žalované (z vlastní databáze i Bankovního registru klientských informací). Lze přisvědčit (byť vzhledem k nutnosti výslovného uznávání rozhodnutí cizozemských soudů právně nezávaznému) názoru švédského Nejvyššího správního soudu, že za určitých okolností (zejména s přihlédnutím k charakteru a výši poskytovaného úvěru) není nutné vyžadovat od klientů prokázání jejich příjmů a výdajů, má-li poskytovatel úvěru údaje z databází o existenci dalších pohledávek. Jakým způsobem poskytovatel úvěru s těmito údaji naloží, tedy posoudí-li je jako vyhovující pro poskytnutí úvěr (ačkoli se žadatel např. opakovaně dostává do prodlení se splácením), již pro splnění podmínky stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru a shora citova