38 C 427/2021-28 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná s její právní předchůdkyní uzavřela dne 1. 1. 2019 smlouvu poskytnutí kreditní karty s úvěrovým rámcem 19 000 Kč s úrokovou sazbou 23,99% ročně. Žalovaná nesplácela úvěr a právní předchůdkyně dne 20. 7. 2020 úvěr zesplatnila. Dne 3. 12. 2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se domáhá nesplacené jistiny ve výši 18 721,65 Kč, kapitalizovaného úroku 1 607,22 Kč a částky 655,93 Kč z poplatků. 2. Soud ve věci jednal a rozhodoval dne 6. 1. 2022 v nepřítomnosti žalované (§101 odst. 3 o. s. ř.) za situace, kdy žalovaná, ač řádně vyrozuměna o termínu jednání, se neomluvila, s tím, že pro rozhodnutí ve věci samé byly dostačující listinné důkazy předložené žalobkyní. 3. Z listiny označené jako Návrh na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty ze dne 16. 7. 2019 (č.l. 11-14) bylo zjištěno, že žalovaná na formuláři vystaveném [právnická osoba] (dále„ právní předchůdkyně žalobkyně“ nebo„ banka“) požádala o vydání kreditní karty s úvěrovým limitem 19 000 Kč, zápůjční úrokovou sazbou 23,99% ročně, poplatkem za správu karty ve výši 89 Kč měsíčně a RPSN 39,5%, úvěr se žalovaná zavázala splácet ve splátkách 1 583 měsíčně na jistině s proměnlivou výší poplatků. V žádosti žalovaná prohlásila, že její čistý měsíční příjem činí 19 000 Kč, měsíční výdaje, limity kontokorentů i splátky úvěrů činí 0 Kč. Z listiny označené jako Akceptace návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty ze dne 1. 10. 2019 (č.l. 15) bylo zjištěno, že žalovaná jako klient převzala od banky kreditní kartu dle výše uvedené smlouvy. Z dopisu ze dne 22. 7. 2020 (č.l. 17) adresovaného žalované soud zjistil, že banka prohlásila všechny závazky žalované za splatné z důvodu, že žalovaná své závazky neuhradila bance řádně a včas, dluh banka vyčíslila na 20 984 Kč. Z přehledu podacích čísel (č.l. 21) ze dne 15. 6. 2021 bylo zjištěno, že banka sdělila žalobkyni, že žalovanou obeslala dopisem o okamžité splatnosti kreditní karty. Z výpisu karty z databáze banky (č.l. 18) bylo zjištěno, že žalovaná prostředky kartou čerpala od 2. 10. 2019 do 27. 1. 2020, do 16. 7. 2020 byly strhávány úroky a poplatky. Z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2020 (č.l. 23) soud zjistil, že žalovaná byla informována o tom, že banka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Z potvrzení úplaty ze dne 7. 12. 2020 (č.l. 24) bylo zjištěno, že žalobkyně potvrdila přijetí úplaty od žalobkyně dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 2020. Z předžalobní výzvy ze dne 10. 3. 2021 a podacího archu (č.l. 25-26) bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu. 4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Soud má za zjištěné, že banka jako právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě návrhu smlouvy ze dne 16. 7. 2019, akceptované dne 2. 10. 2019 (vše na formulářích sepsaných bankou) úvěr s rámcem 19 000 Kč, který žalovaná byla oprávněna čerpat prostřednictvím kreditní karty a zavázala se jej splatit do jednoho roku spolu s úroky ve výši 23,99% ročně, poplatkem za správu karty ve výši 89 Kč měsíčně a RPSN 39,5%. Úvěruschopnost žalované byla zjišťována pouze z jejího prohlášení, nebyla doložena listinami. Žalovaná čerpala finanční prostředky, splátky ale nehradila, banka zesplatnila neuhrazenou částku dne 16. 7. 2020. Dne 3. 12. 2020 banka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 9. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 11. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně je jako postupník aktivně legitimována k podání žaloby, smlouva o úvěru byla uzavřena platně, žalobkyně neuhradila čerpanou jistinu, poplatky ani úrok, žaloba byla podána důvodně, a proto jí soud vyhověl. 12. Ve smyslu § 1970 o.z. soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení, a to v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 13. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení ve výši 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 300 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč) a částky ve výši 252 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala desítky. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.